Ahoj, tady Ivana. Ivana mluví. Protože řada z vás poslouchá a ne vždycky stíhá číst. Nebo třeba proto, že vás zajímá, jak zní můj hlas, nebo jestli mám zrovna průchozí dutiny. Chystám pro vás glosy, ve kterých se vracím k některým svým starším psaním a dívám se na ně dnešní optikou.
Jako vždy platí – vše, co zazní, si myslím k datu publikování. Své názory mohu dál měnit. A už teď se těším na to, až se to stane. Podcast pro vás čtu. Ze stránek, které jsou nejspíš pokapané filtrovanou kávou. Na tu mě můžete pozvat třeba na Pickey. Protože dobrá káva je k nezaplacení.
Těšíte se na dávku zábavy? Možná vás dneska zklamu. Je to 10 let od chvíle, kdy se mi narodila dcera. A já se rozhodla sáhnout po textu, který se nepsal snadno. Jsou chvíle, kdy nás život srazí na kolena. Máme dojem, že jsme se ocitli na místě, ze kterého není návratu. Že už nikdy nic nebude jako dřív. Chvíle, které volají po soucitu.
Celým srdcem jsem se těšila na chvíli, kdy budu držet svou prvorozenou dceru v náručí. Jak jí budu čichat k vláskům, dojímat se a plakat. Místo toho jsem krvácela na sále a málem umřela.
Tak začal můj nejtěžší rok v životě. Vzpomínám na něj, když se mě někdo zeptá, jestli jsem někdy selhala. Selhala a se vší slávou. Začalo to v květnu 2013 nedobrovolným pobytem na psychiatrii a elektrokonvulzivní terapií.
Tehdy při mně všichni stáli. To, že se po třech měsících na psychiatrii vrátím, už nečekali. Měla jsem být na cestě k uzdravení. Místo toho jsem se topila v moři selhání a nevěděla, jak dál. Přešlapovala jsem na terase a došlo mi, že to bez pomoci neustojím.
Doteď si pamatuju smíšené pocity nejbližších. Nepochopení toho, co se děje. Smutek, proč to není lepší. Vztek, že to vzdávám. Záchvěvy naděje, že to půjde. Propady beznaděje, že je vše ztracené.
Pamatuju si na sezení se svou lékařkou. Vážně se na mě dívala a říkala:
„Ivano, možná je na čase se s tím smířit. Přijmout, že už to tak bude napořád. Po podobných propadech se všichni nevrátí. Možná se vaše osobnost trvale změnila a takhle už zůstane.“
Trvale změnila v nešťastnou trosku? Přišlo mi, že to se mnou vzdala. Nikomu blízkému jsem se to neodvážila říct. Cítila jsem obrovské zklamání a vztek. Z vycházky domů jsem si donesla knihu Martina Seligmana Naučený optimismus. Zběsile jsem ji zkoušela číst. S medikací téměř nemožné.
Dlouho do noci jsem se dívala do stropu. Proplakala jsem se do spánku a v něm našla útěchu. Rozhodla jsem se pro malé kroky. Nedívat se moc za sebe, ani moc před sebe. Začínat každý den znovu. Obejmout trosky sebe a dovolit jim poskládat se v nový tvar.
Netlačit na sebe. Nezlobit se na sebe. Nenadávat si. Dělala jsem to příliš dlouho a moc dobrého mi to nepřineslo. Učila jsem se oceňovat každý drobný pokrok, oslavovat chvíle, kdy jsem se poznávala, hýčkat si důvěru v sebe. Objevovala jsem soucit.
Zdaleka to nebylo mé poslední selhání. Navždy však proměnilo to, jak se k sobě v těžkých chvílích vztahuju. Nekritizuju se. Netrestám se. Nezraňuju se. Nesrovnávám se se svým ideálem. Ani se nenapravuju. Místo toho aktivně objevuju, co můžu udělat pro to, aby mi bylo líp. A pak jdu a skutečně to udělám.
Nedílnou součástí soucitu je totiž akce. Ať už ji směřujeme k sobě či k druhému. Utrpení je nedílnou součástí lidského bytí. Dotýká se každého z nás. Pokud soucítíme, sestupujeme do temných míst a jsme připraveni v nich pobýt. Vztahujeme se se zájmem. Jsme laskaví a pečujeme.
Praktikování soucitu nás vystavuje prožitkům strachu či bolesti. Dovolme si je procítit. Učme se uvolnit tváří v tvář tomu, co nás děsí. Čerpejme z plnosti našeho bytí, z utrpení a citlivosti, z krutosti i strachu.
Soucit není vztah mezi léčitelem a zraněným, je to vztah mezi rovnými. Pokud známe vlastní temnotu, dokážeme být s temnotou druhých. Soucit se stává skutečným, pokud rozeznáme to, co nás jako lidi spojuje. Soucitu zpravidla není nikdy dost ve vztahu k sobě a svým nejbližším.
„Čím větší blízkost s někým prožíváme, tím spíš máme tendenci chovat se k sobě navzájem tak, jako kdyby se k sobě v zimě tulili dikobrazi. Protože s blízkostí může vznikat také větší třecí plocha, tudíž i rozličná nedorozumění a jiné emoční projevy než je láska, jimiž jsou hněv a nenávist.“ říká Deborah Anna Luepnitz.
A já si ten pojem zamilovala. Dikobrazi na sněhu. Hýčkejme si je. Měnit to, jak se vztahujeme k sobě a ke svým nejbližším nám může drhnout. Pomáhá našlapovat opatrně. Uvědomovat si své ostny. Nepřehlížet ostny druhých. Nepřestat věřit, že je umíme složit a opět se k sobě přiblížit. I ve vztahu k sobě a ke svým nejbližším můžeme spoustu věcí změnit.
Mary Pipher si všimla, jak se proměňují naše vztahy a důvody, proč se rozpadají. V době, kdy jsme spolu před svatbou nežili, jsme leckdy byli rozčarovaní tím, s kým to najednou žijeme. Dnes k rozchodům nejčastěji přispívá to, že nám schází dovednosti, díky kterým se nám daří spolu vycházet. A dovednosti se můžeme naučit.
Tleskám a fandím organizaci Aperio, která k nám přenáší a spouští kurz pro páry. Na řadě jeho absolventů dokládá, že jsou po kurzu ve vztahu šťastnější; pociťují větší vzájemnou blízkost a podporu; ví, jak se domluvit a více si rozumí; jsou významně spokojenější se sexuálním životem; objevuje se u nich méně nevěry a méně rozchodů či rozvodů. A to za to stojí.
Stejně jako nikdy není pozdě na sebe mrknout do zrcadla a říct si:
Vím, že děláš, co umíš, jen ti to někdy fakt trvá.
Humor nám totiž pomáhá dělat si odstup. A když se poprvé dokážeme zasmát něčemu, co bylo fakt hodně těžký, zpravidla je to znamení toho, že tuhle kapitolu začínáme zavírat do tvaru, který drží pohromadě.
To byla Ivana mluví. Krátká glosa na téma, kterého jsem se už dřív dotkla ve svém psaní. Má psaní najdete na tady a kafe, u kterého pro vás napíšu další glosu, mi můžete koupit na Pickey. Nebo osobně. Stačí mi napsat. Díky, že jste!
