Ahoj, tady Ivana. Ivana mluví. Protože řada z vás poslouchá a ne vždycky stíhá číst. Nebo třeba proto, že vás zajímá, jak zní můj hlas, nebo jestli mám zrovna průchozí dutiny. Chystám pro vás glosy, ve kterých se vracím k některým svým starším psaním a dívám se na ně dnešní optikou.
Jako vždy platí – vše, co zazní, si myslím k datu publikování. Své názory mohu dál měnit. A už teď se těším na to, až se to stane. Podcast pro vás čtu. Ze stránek, které jsou nejspíš pokapané filtrovanou kávou. Na tu mě můžete pozvat třeba na Pickey. Protože dobrá káva je k nezaplacení.
Tentokrát sáhnu do svého 🌾 Stébla, obsahového psaní o resilienci, které vzniká na platformě Pickey. Chvíle, kdy se lámeme, jsou důležité pro porozumění krajního pólu metafory ohnout se, ale nezlomit.
Nikdo z nás neví, jak ten kopec máme kdo vysoký. Snad jediná hláška z filmu, kterou dokážu reprodukovat. Nohavicova teorie alkoholického kopce z filmu Rok ďábla by se dala dobře překlopit i do oblasti duševního zdraví. Nikdo z nás neví, kolik toho zvládne. Každý z nás se může zlomit. Přiznat si to bývá cenný začátek.
Ničeho si nevšímej
Tak se jmenuje první kapitola autobiografie Alana Aldy Nikdy si nedávejte vycpat svého psa. Dovolím si z ní citovat pasáž, která nás do tématu ponoří.
„Matka se otce pokusila probodnout, teprve když mi bylo šest, ale nějaké známky podivínství musela projevovat už dřív. Vzdálený pohled, tajemný úsměv. Něco.
Žili jsme v dvoupokojovém bytě nad tanečním sálem nočního klubu. Otec účinkoval v představení a každý večer pod námi vystupoval. Podlahou k nám pronikala zezdola hudba a závěrečné číslo jsme slyšeli o půlnoci. Otec se měl z práce vrátit už před několika hodinami.
Matka mě požádala, abych s ní zůstal vzhůru. Byla osamělá. Hráli jsme žolíky a kapela pod námi vyhrávala Brazil, páry tančily opojené pitím a cigaretovým kouřem dlouho do noci.
Konečně přišel. Rozzlobeně vyskočila. ‚Kde jsi byl?‘ zaječela. Už v šesti letech jsem chápal, že se zlobí. Pracoval s polonahými ženami a přišel domů pozdě. Nebylo nesmyslné ho z něčeho podezřívat.
Řekla mu, že ví, že s někým spí. Popřel to. ‚Ale ano!‘ zaječela. Znovu to popřel, tentokrát s netrpělivostí. ‚Ty hajzle!‘ vykřikla. Popadla porcovací nůž a vrhla se po něm, snažila se ho zasáhnout do obličeje. Tohle už nesmyslné bylo.
Chytil ji za zápěstí. ‚Co to s tebou je?‘ Rvali se o nůž a já je prosil, aby přestali. Když ji donutil nůž pustit, popadl jsem ho a zabodnul špičkou do stolu, aby ho nemohla zase použít.
Za pár týdnů jsme všichni tři seděli u malého stolku v malé kuchyňce a jedli. Hrál jsem si s příbory na stříbrném tácu. Našel jsem porcovací nůž s ohnutou špičkou a zadíval se na matku: ‚Pamatuješ, jak jsem ho zapíchl do stolu?‘ ‚Kdy?‘ ‚Když jsi chtěla probodnout tátu.‘
Usmála se. ‚Ale prosím tě. Tohle jsem nikdy neudělala. Tatínka miluju. To sis vymyslel.‘Zasmála se, ale byl to nucený smích. Podíval jsem se na otce, který se odvrátil, ale mlčel.
Věděl jsem, co jsem viděl, ale neměl jsem o tom mluvit. Nechápal jsem proč. Nechápal jsem ještě, jak tyhle věci fungují. Postupem času jsem se naučil, že se u nás o věcech nemluví. (...)Jednou z věcí, o kterých se u nás nikdy nemluvilo, byla duševní nemoc. Ta slova mezi otcem a mnou nikdy nezazněla. To se prostě u nás doma nedělalo. V tu dobu byla duševní onemocnění spíš prokletí než nemoc, takže pro rodinu by bylo ostudou existenci něčeho takového přiznat. Tak nějak by to diskreditovalo rodiče, bratrance a sestřenice, všechny nám blízké. Zkrátka jsme o tom nemluvili.
O kolik by bylo snazší, kdybychom s otcem čelili její nemoci společně, kdybychom si svěřovali postřehy, vymýšleli vhodné strategie. Místo toho jsme hráli každý sám za sebe. A u mě se střídalo přesvědčení, že její chování je jeho nebo moje chyba.
Jakmile jsem zjistil, že existuje hřích, a přišla na mě puberta, kdy jsem objevil hřích, který se mi opravdu hodně zamlouval, začal jsem se přesvědčovat, že její destruktivní epizody způsobovaly moje hříchy. Jako by se všechno shodovalo. Nebylo to tak úplně nelogické, protože obojí se odehrávalo denně. Byl jsem přesvědčený, že držím v rukou kouzelnickou hůlku, kterou poškozuji celou naší domácnost.“
Příběh výstižně dokládá, co vše nás může lámat. Zdaleka to není jen duševní nemoc. Láme nás i to, když se o něčem nemluví, když něčemu nerozumíme, nebo když na něco zůstaneme sami…
Výchozí bod
Psychiatr Sir Michael Rutter patří mezi objevitele resilience. V roce 2010 odpovídal v rozhovoru i na otázku: „Je nějaký pacient, který pro vás vyčnívá, který měl větší vliv?“ Odpověděl:
„Jedním z nich je dospělý pacient, kterého jsem viděl po pokusu o sebevraždu ve vězení. Měl hroznou výchovu a poprvé se dostal před soud jako nezvladatelný pětiletý chlapec. Prošel různými ústavy a jako mladík skončil s poměrně závažným obviněním. Po propuštění se seznámil s mladou ženou z úplně jiného prostředí. Následovalo úplné zanechání trestné činnosti, produktivní život, zaměstnání a svatba. Pokus o sebevraždu přišel, když jeho žena zemřela při porodu a on se zhroutil a v návalu hněvu začal zapalovat budovy.
Vyvolalo to ve mně otázku – uzdravil se, nebo ne? Odpověď, na kterou jsem přišel, byla: ano, zotavil se (před smrtí manželky); změnilo ho to úplně - ne. Pokud přemýšlím o resilienci, tak na mě tento případ rozhodně zapůsobil, přiměl mě k zamyšlení, že se musíme oprostit od uvažování o resilienci v absolutních termínech, ve smyslu úplného obratu. Může k němu dojít, ale je to poměrně neobvyklé.“
Vývojoví psychopatologové soustředili svou pozornost na období dětství. Na pojmenování toho, co potřebujeme, abychom byli chráněni, na pojmenování toho, co nám škodí. V dětství totiž často vzniká náš výchozí bod – místo, ze kterého vycházíme a do kterého máme tendenci se při otřesech vracet. Je důležité ho znát. Pak se nám snáze proměňuje.
Válečné otřesy
Projevy posttraumatické stresové poruchy popisoval už Sigmund Freud u části vojáků v první světové válce. Do klasifikace duševních nemocí se dostala díky americkým psychiatrům, kteří zkoumali změnu psychiky vojáků ve válce v Koreji a ve Vietnamu. Dnes už víme, že podobné otřesy nezpůsobují pouze války.
Posttraumatická stresová porucha se objevuje se u části lidí, kteří zažili traumatizující událost. Víme, že nerozhoduje to, nakolik byla daná událost zátěžová, rozhoduje především to, jakou kapacitu ji zvládnout jsme v dané chvíli měli a jak jsme ji dokázali včlenit do života.
Opět si vypůjčím příběh. Tentokrát od Daniela Siegela z knihy Mindsight.
„Byl jsem s Brucem, čekali jsme na potyčku s nepřítelem. Byl jsem vděčný, že ve mně vidí přítele a ne nepřítele. Díky zelené a hnědé barvě nanesené na tváři vypadal spíš jako čtyřleté dítě při hře než jako čtyřiatřicetiletý veterán. Hrůza v jeho očích a síla v jeho dvousetkilové, metr osmdesát vysoké postavě činily naši situaci až příliš reálnou.
Bruce byl jedním z mnoha mužů, kteří se vrátili z Vietnamu poznamenaní zevnitř. Naše cesty se sešly pod postelí v losangeleské nemocnici pro veterány Brentwood, kde byl hospitalizován kvůli PTSD, posttraumatické stresové poruše, stavu, který dostal toto jméno teprve před několika lety. Byl jsem nový psychiatrický stážista a Bruce byl jedním z mých prvních pacientů.
Nic mě nepřipravilo na okamžik, kdy mě popadl za kotníky, vtáhl mě do své ‚jeskyně‘, vrazil mi do ruky násadu od koštěte a zařval: ‚Jestli si pro nás přijdou, zastřel je!‘ Nebylo pochyb, že propadl něčemu ve své představivosti. Tohle však nebyla hra čtyřletého dítěte; připadalo mi, jako by to byla nějaká zdivočelá vzpomínka, nějaký kus jeho minulosti, který byl v jeho mysli zcela živý a přítomný a děsil ho. A teď děsil i mě.“
Na Brucův příběh jsem si posvítila v 📚 Inspiracích do schránky na Pickey.
Stresová reakce
Pět stavů aktivace stresové reakce a to, jak ovlivňuje naše fungování, popisuje Bruce Perry. Těmi stavy jsou: klid – bdělost – znepokojení –strach –zděšení. Blíže je popisuje právě ve volně přístupném Stéblu na Pickey.
Pokud si uvědomujeme, kde na škále se zrovna pohybujeme, můžeme účinně volit strategii, která nám pomůže vrátit se tam, kde je nám dobře. Můžeme tak pomoci i druhým.
Co nás láme
Je toho tolik. Lámat nás mohou přírodní události i druzí lidé. Může nás lámat, když zůstáváme na vše dlouho sami. To, co v dětství, v dospívání i dospělosti řada lidí stále blahořečí, nás často v pozdějším věku začíná dohánět zdravotně.
Láme nás i to, když čelíme každodenní nepřízni a ústrkům. Třeba kvůli barvě pleti, nebo kvůli tomu, jakého jsme pohlaví. Tenhle rozměr míváme tendenci přehlížet, je však důležité na něj nezapomenout. Počítat s ním.
Láme nás, když si v sobě držíme tajemství. Často se pojí s hanbou, vede nás k tomu, že uvěříme tomu, že nejsme dobří lidé, že si nezasloužíme nic dobrého. Události, které nám ublížily, v nás mohou vytvářet prázdná místa. Ta máme tendenci vyplňovat, například různými závislostmi.
Jak zacházet se svými zlomy?
Zmíním pár tipů, které se mi osvědčují u sebe i u mých klientů.
Mluvit o nich v bezpečném prostředí.
Za své zlomy se často stydíme. Stud nám přináší zprávu o našem chování. Prožíváme ho v těle, kde vede ke stažení a zamrznutí. Zvyšuje hladinu stresu a adrenalinu. Ukazuje nám, že děláme něco, co je pro ostatní nepřijatelné. Lékem bývá otevření se v kruhu podpůrných blízkých.
Slovy Toko-pa Turner:
„Ukázat svůj strach důvěryhodným lidem, aby mohl být utišen. Vztáhnout ruce, i když byste raději utekli. Požádat o pomoc, když se cítíte opuštěně.“
Dopřát si čas, netlačit na sebe
Netlačit. Posečkat. Abychom mohli dát smysl tomu, co se v nás odehrává, potřebujeme odpočívat a dopřát si čas. Smutek a truchlení zpravidla trvají déle, než by si kdokoli přál. Cítíme se křehcí a potřebujeme (se) podpořit. Je to tak v pořádku.
Zaměřit se na to, na čem záleží
Smutek a zoufalství stojí na začátku každé výrazné proměny. Opakují nám otázku: „Co to děláš se svým životem?“ Vrací nás ke smyslu. Nabízí příležitost změnit směr, chvíli pádlovat proti proudu, než se dostaneme na místo, kde máme být.
Místo, na kterém trpíme, je to stejné místo, na kterém nám záleží. Slovy Stevena Hayese:
„Ve své bolesti najdeš své hodnoty a ve svých hodnotách najdeš svou bolest.“
Odpustit si
Nabízet si útěchu a netrestat se. Bolest a omyly jsou nedílnou součástí našich životů. To díky nim jsme lidé.
S láskou opatrovat místo, které se léčí
Připustit si, že každé zlomené místo zůstává citlivé. Vztahovat se k němu s něhou. Opatrovat ho a střežit.
To byla Ivana mluví. Krátká glosa na téma, kterého jsem se už dřív dotkla ve svém psaní. Má psaní najdete na tady a kafe, u kterého pro vás napíšu další glosu, mi můžete koupit na Pickey. Nebo osobně. Stačí mi napsat. Díky, že jste!
