Co když jsem mořská víla?
Zpívá Tori Amos a já na ni poslední dobou hodně myslela. Její píseň Silent All These Years totiž byla věrnou společnicí mého dospívání.
Co když je v nebi místo, kam mizí všechny potlačené výkřiky? A co když nikdy nenajdu svůj hlas? Představa, že mlčím celá léta byla podobně děsivá jako samotné dospívání. Ta mořská víla však měla své kouzlo.
But what if I'm a mermaid. Co když jsem mořská víla. Verš, který se zdál jak z jiného světa. Mořská víla se vzdala svého hlasu. Velká část jejího příběhu je právě o jeho hledání. O hledání sebe.
V dospívání jsem mívala často dojem, že mě nikdo neslyší. Umocňovalo ho bezesporu i to, že jsem mnohokrát neslyšela ani sama sebe a leckdy jsem ani nevěděla, co přesně chci říct. Chtěla jsem být nezávislá a zároveň jsem si připadala ztracená.
Mořská víla pro mě vždy byla i symbolem něčeho kouzelného. Jedinečného. Měla jsem dojem, že během dospívání musím objevit, v čem jsem jedinečná. Že to najdu někde venku. Že mi to řekne někdo jiný. Že se stačí dost snažit a usilovat. Věřila jsem, že až to jednou konečně objevím, budu dospělá.
Hledání sebe
Dospívání. Období, kdy se pohybujeme na hranici. Ztraceného dětství a nedostižné dospělosti. Kdy nás často pohltí silné emoce. Kdy míváme dojem, že jsme ztracení, že nám nikdo nerozumí, že nikam nepatříme. Období, kdy hledáme své já.
„Dospívající jsou cestovatelé, kteří se ocitají daleko od domova a nikam nepatří – nejsou ani děti, ani dospělí. Jako by měli soukromé letadlo a s úžasnou rychlostí přelétávali z jedné země do druhé. Jednou jim jsou čtyři roky a o hodinu později pětadvacet. Nikam nezapadají. Touží po tom mít nějaké místo, a hledají pevnou půdu pod nohama.“
Mary Pipher: Ofélie podruhé
Když jsem formálně dosáhla dospělosti, začala jsem s dospívajícími pracovat. Potkala jsem ty, kteří křičeli, i ty, kteří mlčeli. Zatímco těch prvních si řada z nás všímala, ty druhé leckdo přehlížel. Říkala jsem si, že musí existovat tichý křik. Tori Amos o něm ostatně zpívala.
Bret Stephenson říká, že dospívajícím chybí přechodové rituály. Popisuje řadu aktivit, kterým se věnoval s dospívajícími chlapci. Několikrát přijel i do České republiky a mluvil o tom. V knize Co dělá z chlapců muže popisuje scházející hrdinskou výpravu.
O dospívání jsme kdysi pořádali konferenci. Bret na ní nemohl chybět. Většina z nás tehdy řešila právě dospívající kluky. Dělali totiž spoustu věcí, které se nemají. Riskovali. Pohybovali se na hraně života a smrti.
Ptala jsem se tehdy Breta, jak je to s přechodovým rituálem u dívek. Odpověděl mi, že je to nejčastěji porod. S porodem přichází dospělost. Ta odpověď mě neuspokojila. Myslela jsem tehdy na své těhotné šestnáctileté klientky. Až porodí, budou dospělé?
Myslela jsem i na sebe. Dceru jsem v té době už měla. Její příchod na svět mě proměnil. K odpovědi na otázku Kdo jsem? mě sám o sobě moc nepřiblížil. Mnohem častěji jsem se ptala: Co je ode mě potřeba?
Myslela jsem na své dospělé klientky. Sotva byly dospělé, poznaly muže, začaly s ním bydlet, měly děti. Bylo jim přes třicet, když si začaly klást otázky, kdo jsou a co vlastně chtějí.
Přemýšlela jsem nad tím, nakolik se nám daří objevovat a posilovat svůj hlas a nakolik reagujeme na to, co od nás očekávají druzí, co po nás požaduje společnost. Říkala jsem si, že zatímco kluci riskují svůj život doslovně, řada žen postupně umírá uvnitř. Potichu.
„Příběh Ofélie, postavy z Shakespearova Hamleta, ukazuje destruktivní síly, které na mladé ženy působí. Jako dítě byla Ofélie šťastná a svobodná, ale s nástupem adolescence ztrácí sebe samu. Když se zamiluje do Hamleta, žije jen pro jeho uznání. Chybí jí vnitřní kompas a usilovně se snaží vyhovět požadavkům Hamleta a svého otce. Veškerá její hodnota závisí na mužském uznání. Snaha vyhovět Ofélii ničí. Když ji Hamlet odmítne, protože je poslušnou dcerou, zešílí zármutkem. V elegantních šatech, které ji stahují ke dnu, se utopí v říčce plné květů.“
Mary Pipher: Ofélie podruhé
Dospívání tehdy a dnes
V dospívání zažíváme řadu situací poprvé. Někdy nám to dělá dobře a jindy nás to zatěžuje. Chceme dokázat rodičům, že už je tolik nepotřebujeme, že leccos zvládneme sami. Chceme obstát před vrstevníky. Chceme vyniknout.
Každý den bojujeme o své já. A jsme přitom křehcí. Leckdy si přitom připadáme jako průkopníci. Doba i možnosti se zrychlují. Vyprávění předcházejících generací o jejich dospívání nám může připadat jak z jiného světa. A to vážně nebyla televize? Neměli jste internet?
Mary Pipher se narodila v roce 1947. Žila ve městě se čtyřmi sty obyvatel. Její matka byla lékařka, otec prodával osivo a choval prasata. „Své dny jsem trávila ježděním na kole, plaváním, čtením, hraním na klavír a popíjením citronády v obchodě s kamarády.“
Vyrůstala obklopena příbuzenstvem. Měla jedenáct tetiček a strýčků, třicet bratranců a sestřenic. Navštěvovali se. „Ženy vařily a hlídaly malé děti, muži venku házeli podkovou a rybařili. Děti seděly a poslouchaly, jak dospělí vypráví příběhy a řeší politiku.“
Na rozdíl od dalších generací většinu příběhů slyšela ještě vyprávěných osobně. Od svých nejbližších. „Slovo média nebylo součástí našeho slovníku. První černobílou televizi jsme si pořídili, když mi bylo osm, a mohli jsme na ní sledovat jednu zrnitou stanici, která většinu dne ukazovala zkušební obrazec.“
Já jsem dospívala v devadesátých letech. Trafiky byly plné barevných časopisů. Z řady obálek na mě mrkaly polonahé ženy. Dříve či později do školy některý ze spolužáků přinesl časopis, kde byly ženy nahé a dělaly tehdy nepředstavitelné věci.
V televizi jsme sledovali, jak se Miss promenádují v plavkách a jak se daří teenagerům z Beverly Hills 90210. Pamela se natřásala na pláži s červeným plovákem. Měla jsem dojem, že můžu být krásná, nebo chytrá.
Krásná jsem si nepřipadala, a tak jsem se rozhodla být aspoň chytrá. A taky se co nejdéle ztrácet v kapsáčích a ve vytahaných mikinách. V nich totiž ubývalo poznámek na moje prsa. Míň lidí na mě pokřikovalo a ještě míň sahalo.
O velké přestávce v osmičce jsme se všechny shlukly kolem spolužačky, která už to dělala. Já jsem si o tom jen tajně četla. V knížkách od Lenky Lanczové. Půjčovala jsem si je od spolužaček. Před knihovnicí jsem se styděla.
Chtěly jsme vyniknout, chtěly jsme uznání. Hledaly jsme ocenění ve světě kolem. Čekaly jsme na kluka, který v nás uvidí tu mořskou vílu a díky kterému ji v sobě uvidíme taky. Dělaly jsme hodně věcí pro to, abychom se zalíbily.
S dospělými jsme o svém dospívání nemluvily. Odborné služby pro dospívající téměř nebyly. A i kdyby byly, tak bychom se jim vyhýbaly. Smály jsme se lektorům preventivních programů, které u nás tehdy začínaly. Víš, s kým spíš? jsme se smíchem opakovaly ještě na střední. Své problémy jsme schovávaly a maskovaly.
„Mé dospívající klientky v devadesátých letech byly neuchopitelné a nedůvěřovaly dospělým. Snadno je urazil každý pohled, odkašlání, odmlka, nedostatek odpovídajícího nadšení nebo komentář, který jim momentálně nevyhovoval. Jejich nálady šly od jednoho extrému k druhému. Jeden týden milovaly své rodiny a celý svět a ten další všechny kritizovaly. Většina jejich chování byla nečitelná. Jejich problémy byly složité a metaforické – poruchy příjmu potravy, fobie ze školy a sebepoškozování. Znovu a znovu, mnoha různými způsoby jsem se musela ptát: ‚Co se mi to snažíš říct?‘“
Mary Pipher: Ofélie podruhé
Dnešní dospívající vyrůstají ve světě informační exploze. Každý den na ně míří tolik informací. Leckdy protichůdných. „Dnešní dívky mají mnoho důvodů, proč si připadat zranitelné. Ekonomické podmínky jsou tvrdé, klimatická změna představuje obrovskou hrozbu a střílení na školách je běžným jevem,“ všímá si Mary Pipher.
Dostupnost informací posiluje dojem, že svět je nebezpečné místo. Na každém rohu na nás číhá nebezpečí, planeta hoří. Mary Pipher dodává: „Podle statistik je však Amerika mnohem bezpečnější dnes než v roce 1994. Dnešní teenageři bývají méně často zabiti a okradeni, mají méně automobilových nehod a méně často umírají kvůli alkoholu a drogám. Ale ve světle informací, které teenageři – i dospělí – každý den vídají, je tato statistika překvapuje.“
Dnešní dospívající častěji se svými rodiči mluví. Častěji u nich hledají oporu, než se proti nim bouří. Hodně času tráví doma. Zavření v pokoji. V digitálním světě, online. Více komunikují na dálku než osobně. Svět poznávají prostřednictvím videí. Ideálně krátkých.
„Od počátku našeho druhu jsme spolu sdíleli jídlo, vyprávěli si příběhy a choulili se k sobě, abychom byli v teple a bezpečí. Nikdo neví, kam nás tato změna chování zavede, ale obávám se, že pokud si nevezmeme zpátky svůj nevirtuální život a nevzkřísíme zbytky dřívějších komunit, ztratíme mnohé z toho, co v našem lidství přináší uspokojení.“
Mary Pipher: Ofélie podruhé
Žijeme v rychlé době. Vývoj je tak rychlý, že nestíháme hodnotit jeho možné důsledky. Často trvá i 30 let, než stihneme vědecké poznatky uvést do praxe. Ta se mezitím dále mění.
Řada dospělých je přetížená. Stále se vyrovnávají s následky života během pandemie, s hrozbou války. Sledujeme velký propad duševního zdraví. Čím více se chvějeme my dospělí, tím více jsou dospívající křehcí.
Být tu pro ně
Často dostávám otázku, jak můžeme dospívajícím pomoci. Co pro ně můžeme udělat. Jsou věci, které potřebujeme udělat systémově. Nepochybně potřebujeme více dostupných odborníků na duševní zdraví dětí a dospívajících.
Jsou věci, které může udělat každý z nás. Dát dospívajícím plnou pozornost. Trávit s nimi čas, ve kterém nikam nespěcháme, ve kterém nemusíme ničeho dosáhnout, kdy se zajímáme, kdy spolu zkrátka jsme.
Potřebujeme více pevných dospělých vedle chvějících se dospívajících. Nespoléhat se pouze na omezené síly rodin. Tvořit sítě. Vzájemně si poskytovat podporu. Obklopit dospívající dospělými v různém věku. Vzájemně se inspirovat a učit.
Můžeme jim pomoci hledat záchytné body. Sdílet s nimi, že hledání odpovědí na otázky, kdo jsem a kam patřím, se v průběhu života vyvíjí a mění. Můžeme jim říkat, co nám v tom pomáhá. Mně třeba klást si otázky: Jak se cítím? Co si myslím? Čemu věřím? Kdy se cítím sama sebou? A kdy ne? Co po sobě chci zanechat?
„Často jsem používala metaforu Polárky. Říkala jsem klientkám: Představ si, že jsi ve člunu, kterým cloumají vichřice našeho světa. Názory rodičů, učitelů, kamarádů a médií tě mohou zavanout na východ, potom na západ a pak zase zpátky. Abys neztratila směr, musíš sledovat svou vlastní Polárku, svůj smysl pro to, kým skutečně jsi. Jedině když najdeš sever, budeš moci vyplout a držet kurz, jen tak můžeš zabránit tomu, aby tě vítr odvál na druhou stranu moře.“
Mary Pipher: Ofélie podruhé
Můžeme je učit nacházet klid v sobě, uvolnit se, přijímat emoce, pojmenovávat své potřeby. Přijímat, objevovat svou bolest a přetvářet ji v umění – psát o ní do deníku, malovat ji, básnit o ní, vyzpívat ji.
Můžeme s nimi chodit ven, hledat s nimi pohyb, který jim přinese uspokojení. Můžeme je učit, jak cestovat v hlavě časem tak, aby jim to dělalo dobře. Můžeme to všechno učit i sami sebe.
Můžeme je vést k tomu, aby pomáhali druhým. Slovy Mary Pipher: „Dobrovolnictví, dobré skutky pro sousedy a politická aktivita pomáhají dívkám stát se součástí širšího světa. Přínos světu jim přináší radost a jejich sebestřednost tak rapidně klesá.“
Když na chvíli odhlédnou sami od sebe, snadněji si vytvoří závětří. Prostor, ve kterém mohou zkoumat, objevovat, dospívat. Bez neustálého tlaku a očekávání. Právě v závětří si nejspíš jednoho dne všimneme i oné dospělosti.
„Vyspělost zahrnuje opravdovost a upřímnost k sobě samé, rozhodování založené na vědomém vnitřním procesu, přijímání odpovědnosti za svá rozhodnutí, zdravé vztahy s ostatními a rozvíjení svých skutečných darů. Zahrnuje přemýšlení o svém okolí a určení, co budete a nebudete akceptovat.“
Mary Pipher: Ofélie podruhé
Nad čím si dásním
aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní
👪 Mary Pipher si všimla, jak se proměňují naše vztahy a důvody, proč se rozpadají. Zatímco v době, kdy jsme spolu před svatbou nežili, jsme leckdy byli rozčarovaní tím, s kým to najednou žijeme, dnes k rozchodům nejčastěji přispívá to, že nám schází dovednosti, díky kterým se nám daří spolu vycházet. Tleskám tak a fandím organizaci Aperio, která k nám přenáší a spouští kurz pro páry. Na řadě absolventů dokládá, že jsou po kurzu ve vztahu šťastnější; pociťují větší vzájemnou blízkost a podporu; ví, jak se domluvit, a více si rozumí; jsou významně spokojenější se sexuálním životem, objevuje se u nich méně nevěry a méně rozchodů či rozvodů.
📚 Syn donesl ze školky inspiraci na aplikaci Readmio. Jasně si říkal o dvě pohádky, které mě na ni odkazovaly. Rozhodla jsem se ji vyzkoušet a zatím jsem nadšená. Nepouští pohádky za vás. Čtete sami a v částech, kde je bold, se zpravidla rozezní nějaký zvuk. Syn tak drží pozornost a starší dcera si naopak může užívat „ovládání hlasem“, když čte sama. Obzvlášť jsem si zamilovala Uspávánky, které pomáhají se zklidněním a uvolněním na konci dne. Vybírat můžete podle věku 3+, 5+, 8+. Najdete zde autorské pohádky i kousky Pejska a kočičky a národních pohádek. Čas čtení se vám ukáže předem, většinu stihnete do 10 minut. (Já jich tak za večer dám někdy i šest 😇).
🚂 Udělala jsem si výlet do Českých Budějovic a stál za to! Pořád opěvuju kavárnu Kmen kousek od nádraží. Nově opěvuju tým Budějovice 2028, společně s Broumovem teď zápolí o to, kdo získá titul Evropské hlavní město kultury za 5 let. Držela jsem v ruce přihlášku a nahlédla do pozadí toho, co vše už podnikli a podnikají, a obrovsky tomu fandím. Hledat to, co můžeme dělat pro to, aby nám v městech a sousedstvích bylo spolu dobře, je stále aktuálnější téma.
Co dělám
aneb kde a nad čím se můžeme potkat
✍️ píšu – hecla jsem se a na Pickey.cz jsem spustila obsahový newsletter o resilienci, jmenuje se 🌾 Stéblo. Vychází každé první pondělí v měsíci a navazují na něj 📚 Inspirace do schránky. Pickey fandím dlouho, a když spustili možnost psát obsahový newsletter, rozhodla jsem se „být u toho“. Začínám tak pěkně od píky (rozuměj, od pěti čtenářů) a už teď z toho mám radost! Právě díky těm čtenářům. Zjistila jsem například, že (nejen) díky prvnímu vydání jedna středoškolačka zpracovala referát o resilienci a dokázala tak spolužákům říct, co pojem znamená, v jedné větě. Jedním slovem „wau“!
🤝 učím – po letech přešlapování jsem se rozhodla otevřít vlastní kurz. Provedu vás konkrétními vědecky ověřenými aktivitami, kterými můžete svou resilienci vyživit, nejdřív si je osaháte na vlastní kůži, poté je ukotvíme ve světle vědeckých poznatků. Ráda dělám osvětu toho, v čem nás může resilience podpořit, mluvila jsem o ní ve firmách, v dobročinných organizacích, pro podnikatele i pro volnonožce. V březnu mě můžete slyšet například na online konferenci Učíme jazyky.
🎯 koučuju – s radostí podporuji při tvoření (se) – naslouchám, ptám se, fandím. Dlouho jsem hledala správné sloveso pro své konzultace. Řada klientů se mi přiznala, že čekají na to, až jim bude „dostatečně zle“ na to, aby „ke mně mohli přijít“ 🙈. Já si přitom přeju pravý opak. A tak od nového roku místu poradenství koučuju. Podporuji to, že se vám daří, že tvoříte, že máte radost. Především oblast tvorby a hybatelství je moje srdcovka. Rozhýbáváte či tvoříte a občas to drhne? Ráda tu pro vás budu.
☕ vysedávám v kavárně a popíjím filtrovanou kávu, ta je totiž podle Wednesday „pro lidi, co se nenáviděj a věděj, že jejich život nemá význam, ani smysl.“. Pro mě je zpravidla záminkou k zajímavému rozhovoru. Nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku nebo v žižkovské Pracovně. Dáme si kafe spolu?
Líbí se vám moje psaní?
aneb co teď
Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte. Lepším se ve schopnosti odpovídat zpět. Aneb mírním svůj závazek odpovědět „něco velmi hodnotného“, což obvykle zrálo tak dlouho, až mi z toho bylo trapně, takže teď odpovídám a doufám, že i to má nějakou hodnotu 😇.