Do posledního míčku

Mám ráda tenis. Vnímám ho jako hru, která se mnohem více odehrává v hlavě než na kurtu. Nestačí dát deset gólů, a pak to doběhat. Tenis se hraje do posledního míčku.

Čtyřikrát do roka se stávám fanynkou grandslamů. Jejich finále téměř nikdy nepromeškám. Čím mě inspirovalo letošní Roland Garros? 

Cestou Barbory Krejčíkové, nenasazené vítězky, která v pozápasovém rozhovoru vzpomínala na svoji spolupráci s Janou Novotnou, se kterou strávila i závěr života.

„Rodiče mi říkali, ať za ní nechodím, protože viděli, jak mě to ničí. Ale já měla pocit, že ji v tom prostě nemůžu nechat. Cítila jsem, že když tohle všechno zvládnu, tak získám nový pohled na svět a budu si víc vážit života a zdraví. Myslím, že byla šťastná, když jsem s ní byla," vzpomínala pro Deník a dodala: „Vždycky mi říkala: ‚Je jedno, kolik vyhraješ titulů, ale vždycky musíš pozdravit, poprosit a poděkovat. Je důležité se dobře chovat.‘“

Zaujal mě i popis její hry z úst Martiny Navrátilové: „Ona se nebojí, a tak i hraje, bez strachu. I když je nervózní, když zkazí kvůli nervozitě pár míčů, hned další míč to obrátí... myslím, že má tenisovou amnézii, což je fantastické. Pamatuje si dobré věci, které jí pomáhají. Ty, které jí nepomáhají, změní, okamžitě ty chyby spraví.“

Novak Djoković prohrál ve finále první dva sety. Další tři vyhrál. V pozápasovém rozhovoru popisoval, jak využil krátkou pauzu po druhém setu k proměně vnitřního dialogu. 

„V hlavě mi zněly dva hlasy.  První říkal, že na to nemám, je hotovo, prohrál jsem. Na konci druhého setu byl velmi hlasitý. Druhý hlas téměř nebyl slyšet. Právě na něj jsem se zaměřil. Začal jsem si opakovat, že to dokážu, že to zvládnu. Soustředil jsem se na tuhle myšlenku a promítal ji do všeho, co jsem dělal. Má hra se pak proměnila. Začala ten hlas následovat.“

To je mých pár čerstvých střípků o odolnosti. Připomínají, jak je důležité nevzdávat se a nevyhýbat se těžkostem. Pozdravit, poprosit a poděkovat. Zaměřovat se na to, co funguje, a proměňovat to, co nám neslouží.