Ivana už nepíše
Už nepíšu dizertaci. Poslední dny jsem si připadala jako při tvorbě patchworkové deky. Skládala jednotlivé své texty a objevy. Vše do sebe začalo krásně zapadat.
A zároveň něco nebylo správně. Srdce a břicho se začaly odpojovat. Hlava si chtěla uzavřít tvar. Však k němu vedlo osm let cesty. Prostě odevzdat a obhájit. Konec.
Srdce si začalo vzpomínat. Dokola se mi vracela vzpomínka na konferenci pro doktorandy. Jedna z mých ikon tam sdílela, že si mnohem víc než všech svých publikací váží letáku, jak připravit dítě na vstup do školky.
Občas člověk kráčí po nějaké cestě tak dlouho, že si přestane klást otázku, jestli chce ještě dojít do cíle. Já si ji položila v cílové rovince. A došlo mi, že nechci. Ne takhle.
Uvěřila jsem, že existuje nějaké až. Čekala jsem na vnější potvrzení a šla za ním. Těsně před cílem mi došlo, že nepotřebuju titul jako důkaz, že na něco mám.
Dokud tomu sama neuvěřím, žádný titul nepomůže. Rozhodla jsem se věřit. V sebe. Opustit představu velkého akademického textu a vrátit se k pomyslným letákům.
Nepověsit osm let své cesty na univerzitní web. Nechat si je, hýčkat a předávat. Nepustit je z rukou, vědomě je tvořit a rozvíjet. Postavit se za sebe.