Jak jsem přestala vědět

Celý život jsem si zakládala na tom, že se mi daří vědět, dokládat a odůvodňovat. Přestala jsem tomu ale věřit. Místo toho jsem se začala vyptávat, vyprávět a snít.

Nakreslila Eva Rybníčková – www.pepeta.cz

Poslední dobou často vzpomínám na začátek prosince a kafe v branické Periferii. Martin Kavka se mě nakonec přece jen zeptal: „A proč teda nepíšeš?“ Slibovali jsme si předem, že se podíváme na mou tvůrčí krizi a že ji za pár minut rozlouskneme. Začala jsem ze sebe sypat slova, hledat odpověď. Martin se díval dál, a pak řekl: „To není tvůrčí krize. To je filosofická krize. Tu za pár minut nedáme.“

Stála jsem pak na zastávce a čekala na tramvaj. Představuju si, že byla tma a sněžilo. Zmrzlými prsty jsem Martinovi psala: „A východisko z mé filosofické krize bude…“ Stála jsem na další pomyslné trhlině. Praskalo to, čemu jsem věřila. Neměla jsem tušení, co se rodí.

O dva měsíce dřív jsem seděla na workshopu jednoho terapeuta, který používal psychologické výzkumy jako důkazy toho, jak špatně na tom jsme. Měla jsem dojem, že mi někdo naplnil břicho kamením. Byla jsem naprosto paralyzovaná a nevěděla, jak zareagovat. Ani odejít jsem nesvedla. Možná jsem naivně čekala na závěr plný naděje. Nepřišel.

Prožívala jsem si pak další odstín své dobře známé krize „Kam patřím?!“ Přesněji, kam chci patřit. Vzpomněla jsem si na své červnové pnutí napsat knihu a na to, jak rychle jsem při něm vyhořela. Jak jsem přestala věřit tomu, že má smysl přivést na svět další knihu čtenou optikou „jak být lepší“.

Vzpomínala jsem na své srpnové čtení knihy How to be Sad a na dánského psychologa a filosofa Svenda Brinkmanna, který nabádal, ať místo seberozvojových knih a memoárů čteme znovu beletrii. Ať se na romány díváme jako na severku moderního života, která zkoumá život a pomáhá nám držet si nadhled nad vlastním životem.

Vzpomínala jsem na otázku, kterou jsem si v červnu položila: „Co když jsem spíš lyrická duše než vědkyně?“ Na svoji neschopnost odpovědět jasně, jak věci jsou. Na pnutí říct, že mohou být tak i tak. Na přesvědčení, že žiju ve světě nepřímých souvislostí, ve světě efektu motýlích křídel: Když něco udělám, něco nového se stane a něco nového se naučím.

„Rádi si myslíme, že svá přesvědčení zakládáme na důkazech, ale mnohem častěji uspořádáváme důkazy tak, aby odpovídaly našemu přesvědčení, zkreslujeme nebo vylučujeme to, co do něj nezapadá, hledáme důkazy, které do něj zapadají, obklopujeme se těmi, kteří je sdílejí.“
Charles Eisenstein: Krásnější svět je možný a naše srdce to ví

Určitě muselo sněžit a musela být tma. Doma jsem se zavrtala do peřin a vrátila se ke čtení knihy s poetickým názvem Krásnější svět je možný a naše srdce to ví. Popisuje, že žijeme v době, kdy se rozpadá starý příběh světa. Kdy se mění odpovědi na základní otázky: Kdo jsem? Proč se věci dějí? Jaký je smysl života? Co je člověku přirozené? Co je posvátné? Odkud jsme přišli a kam jdeme?

Spolu s proměnou odpovědí se mění i vše, co jsme na nich vystavěli. Může se nám tak zdát, že se svět hroutí. To, co se kdysi zdálo tak skutečné a trvalé, najednou mizí. Pohromy a rozpory přicházejí tak rychle, že se starý příběh nestačí vzpamatovat. Aby skutečně skončil, musí ztratit naději.

V prosinci opanoval kina druhý díl Avatara. Místo zhlédnutí filmu jsem objevila popis žalu, který s ním přichází: smutek z odloučení od přírody, obavy o budoucnost naší planety a nespokojenost s moderním životem. Za posledních deset let jsem ho slyšela převyprávěný v tolika různých odstínech.

„Výsledků pandemie je nakonec mnoho a jsou různorodé. Za nejdůležitější však považuji prolomení hluboce zvnitřněného narativu, že ovládáme svět a jsme pány tvorstva.“
Olga Tokarczuková: Vnímavý vypravěč

Podle Eisensteina končí příběh odloučení a začíná příběh, který se rodí z přesvědčení, že „sama naše existence je vztahová, že se naše bytí podílí na bytí všech a všeho ostatního.“ Nabízí možný odlišný konec prvního Avatara – poražení Rodného stromu by člověku způsobilo takovou bolest, že by nedokázal v drancování a dobývání pokračovat.

Než se zrodí nový příběh, pobýváme v prostoru mezi příběhy. Ve zranitelném stavu, kdy nám země puká pod nohama, kdy vidíme praskliny a netušíme, co je vyplní. Kdy se zoufale rozhlížíme po opěrném bodu, toužíme se něčeho zachytit, a přitom se možná máme jen naučit s důvěrou padat.

„Proto prosím: pokud se nacházíte v posvátném prostoru mezi příběhy, dovolte si tam být. Je děsivé ztratit staré struktury bezpečí, ale zjistíte, že i když možná ztratíte věci, které bylo nemyslitelné ztratit, budete v pořádku. V prostoru mezi příběhy existuje jistý druh milosti, která nás chrání.
Není to tak, že nepřijdete o manželství, peníze, práci nebo zdraví. Ve skutečnosti je velmi pravděpodobné, že o jednu z těchto věcí přijdete. Zjistíte však, že i když jste o ni přišli, jste stále v pořádku. Zjistíte, že jste v užším kontaktu s něčím mnohem cennějším, s něčím, co oheň nespálí a zloděj neukradne, s něčím, co vám nikdo nemůže vzít a co nelze ztratit.“
Charles Eisenstein: Krásnější svět je možný a naše srdce to ví

Ve světě mezi si můžeme dovolit prožívat radost i utrpení, cítit děs i úžas zároveň. Můžeme se zastavit. Dopřát si čas jen být a pozorovat. Nevědět. Nečinit. Držet prostor. Sledovat, co se začne objevovat v trhlinách. Můžeme si vybrat, který příběh je našemu srdci blíž, a žít v souladu s ním. Můžeme si vybrat příběh, který souzní s tím, kdo jsme a kým si přejeme být, kým se stáváme.

Určitě tehdy byla tma a zima. Sněžilo. Stála jsem na zastávce a rozhodla se dopřát si, že nebudu vědět. Že se přestanu vyjadřovat jako expert. Že se přestanu cítit jako expert. Že se vrátím k pokoře toho, kdo objevuje. Kdo sleduje, jak mu vlákna probíhají mezi prsty, a ví, že jsou důležitá, i když jim zrovna nerozumí. A tak o nich aspoň vypráví.

„Věřím, že náš život není jen souhrn událostí, nýbrž složitá spleť významů, které těmto událostem přisuzujeme. Tyto významy vytvářejí nádherné předivo příběhů, pojmů, myšlenek a lze je považovat za jeden z živlů – jako vzduch, země, oheň a voda –, jež fyzicky určují naši existenci a tvarují nás jako organismy.
Příběh je tedy pátým elementem, který nám umožňuje vidět svět tak, a ne jinak, chápat jeho nekonečnou rozmanitost a složitost, jakož i uspořádávat naše zkušenosti a předávat je z generace na generaci, z jedné existence do druhé.“
Olga Tokarczuková: Vnímavý vypravěč

Prokřehlými prsty jsem tak začala psát: „A východisko z mé filosofické krize bude, že budu víc vyprávět, než vědět. Že se z expertky na lidskou duši přesunu k vypravěčce o lidské duši.“ Budu vyprávět o tom, co vidím a poznávám, a nechám na druhých, ať si z toho sami vezmou či nevezmou to, co právě potřebují.

Ivana Štefková
– píšu – pro vybíravé na Pickey – dopřejte si více psaní, nebo mně kafe
– dásním – zaznamenávám si, co vyvolává úsměv plný dásní
– vysedávám – v žižkovské Pracovně, napište a můžeme spolu vypít kafe