Jak jsem zmizela
Jak jsem se neplánovaně vydala na akční výzkum, ztratila schopnost psát, chuť sdílet i plánovat. A jak mě to nakonec obohatilo.
Potřebujeme více smutku? napsala jsem si koncem září otázku a vydala se na cestu za možnou odpovědí. Do stovek přečtených stran stovek přečtených knih. Do vlastních zážitků i zkušeností. Do příběhů, které denně slýchám. Do příběhů, které denně čtu. Bez ambice najít konečnou odpověď, s touhou poznávat a objevovat.
Paul Ekman popisuje smutek jako signál, že potřebujeme pomoci, psala jsem si. Někdy tu pomoc potřebujeme od druhých, jindy od sebe. Dacher Keltner zmiňuje instinkt soucítit. Je nám stejně vlastní jako pocit hladu či potřeba dýchat. Pokud vidíme, že se druhý trápí, zajímáme se. Naše nervová soustava vidí jen malý rozdíl mezi utrpením vlastním a utrpením druhých.
Smutek nás spojuje s druhými. Slzy a trápení nás sbližují více než cokoli jiného. Neurovědci James Rilling a Gregory Berns zjistili, že pokud někomu pomůžeme, pociťujeme stejné uspokojení, jako když slavíme výhru, nebo si pochutnáváme na lahodném jídle. Ve sdíleném utrpení pramení soucit.
„Tragičnost lidské existence není jenom ve vnějších událostech, které člověka lámou; je lidskému životu jaksi imanentní, je obsažena v každém jeho okamžiku, tkví v samém lidském srdci. Je i u kořene toho, čemu se říká lidské štěstí. Každý okamžik mého života mě unáší nenávratně k mé smrti, která zůstává znepokojující záhadou jak pro věřící, tak i pro nevěřící. I chvíle životní plnosti a štěstí jsou jaksi necelé, zanechávají po sobě cosi nedokonalého, nehasí zcela mou touhu, mou životní žízeň. Zůstává po nich tesknota, která není jenom lítostí nad tím, co nenávratně minulo nebo s čím jsem se minul, co jsem pokazil; která je zároveň a více obrácená jaksi za život, k tomu, čeho bylo naše štěstí jen obrazem a příslibem.“
Jan Čep: Meditace
Mary Pipher říká, že když prožijeme něco smutného, je přirozenou reakcí bolest. Připomíná budhistické učení o dvou šípech. „Smutná událost je jako šíp, který člověka zraní. Naše dlouhotrvající reakce jsou potom druhý šíp, který přiletí hned vzápětí.“ Potřebujeme čas, abychom se mohli uzdravit. Pokud se kritizujeme a obviňujeme, děláme si to těžší.
Text se postupně skládal. Řekla jsem si, že ho nechám ještě chvíli zrát a půjdu se projít s kamarádkou. Když jsem se vrátila domů, začala jsem krvácet. Jela jsem na pohotovost. V čekárně jsem muži popisovala, jak na případný pohřeb a co a jak s penězi.
A pak jsem čekala. V čekárnách, u lékařů, doma. V nemocnicích, kde utrpení vypadá skoro jako lidská bytost, plíží se chodbami a vytváří podivné bezčasí. Čekala jsem na odpověď. Chodila ne vyšetření. Sledovala různé hypotézy, scénáře a výrazy tváří.
Sledovala jsem sebe. Cítila jsem smutek. Vzpomínala jsem na Ekmana: „Smutek může znamenat, že potřebujeme pomoci sami sobě, a to tak, že se stáhneme o krok zpět, dáme si volno a oplakáváme to, co jsme ztratili.“
Vzpomínala jsem na Pelíšky. Na Jindřišku, která se schovávala k mámě do skříně. Měla jsem chuť schovat se do skříně za Ivanou, která byla a není. Za tou, která bezdůvodně nekrvácí, nechodí k lékařům, která nečeká na odpovědi. Která nepřemýšlí nad tím, jak se bude dařit jejím dětem ve světě, kde nebude. Za tou, která neztrácí víru, že se vše děje, jak má, a že vše bude v pořádku.
Potřebujeme více smutku? Smutek sbližuje. A tak jsem zkoušela sdílet. A záhy ztratila sílu to dělat. Byla jsem tak křehká, že jsem nedokázala pojmout reakci druhých. Dotazy na to, co mi tím život sděluje, nebo rovnou interpretace toho, jaká ta zpráva je. Doporučení na zázračné léky, terapie, preparáty. Rychlé záplaty. Mlčení a vymizení.
Stáhla jsem se do sebe. Dívala se na ubývající paprsky slunce a listy, které opadávaly. Obdivovala jejich krásu. Ponořila jsem se do příběhů, o kterých jsem věděla, že dobře skončí. Tulila jsem se s dětmi a válela se s kocoury na gauči.
Přestala jsem plánovat. Kde budu za týden, měsíc, rok, dva. Zachumlala jsem se do svého malého světa a vytvářela si v něm své dobře. Obezřetně jsem volila, na co kývnu, do čeho se ponořím. Poctivě jsem ořezávala své aktivity na úplné minimum. Učila jsem se žít v perspektivě jednoho dne. Někdy mi to šlo líp a jindy hůř.
„Navahové své děti učí, že když ráno vychází slunce, je to pokaždé zbrusu nové slunce. Každé ráno se rodí znova, žije jeden den a večer navždy odchází. Jakmile jsou děti dost staré, aby to pochopily, dospělí je za rozbřesku vezmou ven a řeknou jim: ‚Slunce má jenom jeden den. Musíte ten den prožít dobře, aby slunce nevyplýtvalo svůj drahocenný čas nadarmo.‘ Přiznat každému dni jeho jedinečnou hodnotu je dobrý způsob, jak žít, dobrý způsob, jak znovu navázat spojení se svou základní radostí.“
Pema Chödrön: Když není úniku
Ztratila jsem schopnost psát. V Nekonečném zázraku Irene Vallejo jsem objevila kouzelnou větu Marguerite Durasové: „Psát znamená pokoušet se zjistit, co bychom psaly, kdybychom dokázaly psát.“ Já to nedokázala. Vše bylo tak čerstvé a nové. Nahmatávala jsem jednotlivé nitě a sledovala, jak mi prokluzují mezi prsty.
Ztratila jsem schopnost plakat. Měla jsem dojem, že když začnu, už neskončím. A tak jsem se nakonec rozplakala jen třikrát. Ve chvíli, kdy mi druzí připomněli mou hodnotu. Tu, na kterou jsem zapomněla a kterou jsem ztrácela. Srdce se mi sevřelo poznáním, že jsou chvíle, kdy nás oči druhého vidí lépe než ty naše. Že každé já potřebuje své ty.
„Přijdou chvíle, kdy bude situace tak zlá, že si budete myslet, že s tím nemůžete nic dělat, ale vždycky je možné něco dělat, i kdybyste měli jen s někým posedět a nechat ho plakat, aby nemusel plakat sám.“
Harold Kushner: Když se zlé věci stávají dobrým lidem
Prožila jsem si chvíle, kdy jsem měla pocit, že jsem vším i ničím. Vzpomněla jsem si na Romaina Rollanda. V roce 1927 psal dopis Sigmundu Freudovi a ptal se ho, co si myslí o prožitku souznění, rozpouštění se v oceánu světa. Freud ho odbyl, že se jedná o znak neurózy, o prožitek dítěte, které se nenaučilo oddělovat sebe od okolního světa.
O téměř století později by mu vědci Haidt a Yaden odpověděli, že se jedná o pravý opak – že podobné prožitky jsou spojené s vyšší sebeúctou, prosociálním chováním, se smyslem života, že slouží jako prevence deprese a jsou zdrojem psychického zdraví. Jedná se o jedny z nejpozitivnějších a nejsmysluplnějších životních okamžiků. Často si nás nacházejí v období životních předělů.
„Když nám puká srdce, cítíme se všemi trpícími. Nemodlíme se jen za sebe, ale i za ostatní, kdo trpí. Připojujeme se ke komunitě ztráty a zármutku, zuřivosti a strachu. Nejsme se svou bolestí samy – jsme hluboce spojené se všemi, kdo ji také znají. Taková zkušenost v člověku vzbuzuje úžas. (…) zjistíme, že se množina věcí, na nichž nám záleží, rozšiřuje a stává se hlubokým spojením se všemi živými bytostmi. Cítíme radikální empatii. Neexistuje žádné ‚my‘ a ‚oni‘. V srdci jsme všichni stejní.“
Mary Pipher: Ženy plují na sever
A pak jsem se jednoho dne dočkala. Magnetická rezonance ukázala, že to, co bylo, už není. Byla jsem prohlášena za zdravou. Když jsem tu zprávu slyšela, cítila jsem chvíli jen prázdno. Jako by tečka za příběhem vůbec nenavazovala na předchozí děj, zdaleka se neřídila Čechovovou poučkou o hřebíku. Naštěstí.
Nakonec jsem se tomu všemu zasmála se svou terapeutkou. Vyprávěla jsem jí: To mé tělo, představ si, ono mě vždycky tak dokonale umí zastavit a nepustit. Držet, dokud nejsem připravená jít dál. Smály jsme se i plakaly. A já si uvědomila, že nevím, jestli potřebujeme víc smutku, ale já potřebuju víc lidského kontaktu, hřejivého doteku, víc přátelství, která se podle C. S. Lewise rodí v tu chvíli, „kdy jedna osoba řekne druhé: ‚Cože? Ty taky? A já myslel, že jsem jediný.‘“
Pocítila jsem hlubokou vděčnost, že takové vztahy v životě mám. Rozhodla jsem se pustit vztahy, ve kterých jsem byla něčím, co mělo něčemu či někomu sloužit. Nevím, jestli ještě někdy budu sloužit či budu užitečná. Zatím vím, že mě zas neskutečně baví být a že mám zas pnutí psát.
Dnešní psaní ukončuje symbolicky syn výrokem: „Mami, dneska jsme neměli moc lásky.“ Tak mě prosím omluvte, jdu si ji dopřát. A těším se, až vám zase budu psát.
Ivana Štefková
– píšu – pro vybíravé na Pickey – dopřejte si více psaní, nebo mně kafe
– dásním – zaznamenávám si, co vyvolává úsměv plný dásní
– vysedávám – v žižkovské Pracovně, napište a můžeme si spolu vypít kafe