Kamínky a kameny
Co mě trklo do nosu? Čím teď žiju?
Ivana teď píše dizertaci... Bude mi to ještě nějakou dobu trvat. Začalo se mi stýskat po kontaktu s vámi.
Napadlo mě, že budu sdílet aspoň malé střípky. Něco, co mě zrovna trklo do nosu, co mě zaujalo.
Mým srdečním tématem je resilience ~ umění ohnout se, ale nezlomit. Vidím ho všude kolem sebe. Věřím, že se nestane, že by má sdílení nějak výrazně odbočila, zaběhla za roh.
Pokud vám má sdílení nebudou přinášet hodnotu, odhlaste se, prosím. Nechci vás trápit. Když moc zabočím, napište mi taky. Ráda si od vás pár slov přečtu.
Stalo se to minulou středu na terapii. Asi rok a půl chodím na terapii se svým tělem. Tak dlouho střádalo a nejspíš by ještě nějakou chvíli utáhlo, až potkalo Jitku.
Jméno Jitka teď nosí bytosti, které mě vrací k sobě. Ležím na terapii u Jitky na lůžku, kamínky mi nahřívají záda.
Zrovna si zpracovávám téma hranic. Toho, jak náročné je pevně je držet. Přicházím si se zakázkou si od toho na chvíli odpočinout.
Neřeknu vám, jak to Jitka dělá. Ale zrovna v tuhle chvíli si připadám, jako kdyby žádné hranice nebyly. Ležím a moje tělo se pomalu rozpouští do prostoru kolem.
Vzpomínám si přitom na slavnou „Tedovou“ řeč neuroložky, která dostala mrtvici. Dívala se na svoji ruku a neviděla, kde končí. Volně přecházela do prostoru kolem.
A pak se to stane. Do toho úplného ticha a klidu najednou zazní náraz kamínku do okna. Moje hyperaktivní mysl se chce pustit na cestu, hledat, jaký to má význam. Co mi to má říct.
Nějakým zázrakem ji zastavím a říkám: „A co když to neznamená nic?“
Postupně se vrátím do těla, pomalu slezu z lůžka. Vrátím se do svých běžných dní. Po zážitku rozptýlení se do světa držení hranic náhle téměř nebolí.
Kamínky se ke mně vrací. Tentokrát obrazně. Říkám si, kolik energie věnujeme řešení podobných kamínků. A jak poznat, kdy je to ještě kamínek a kdy už kámen, který si mou pozornost zaslouží.
Většina z nás si životem nese nějaké téma. To, kterému má věnovat pozornost. (Ano, většinou je těch témat víc.) Pokud ho máme, zpravidla o něm víme. Kamínek nás do něj trefuje pravidelně.
U mě je to třeba téma nepřijetí. Část mě si přeje, aby ji všichni přijímali a měli rádi. Pustit to bolí. Odevzdávám s důvěrou. Kamínků létá míň.
Potkávám řadu lidí, kteří se otáčí za každým kamínkem. A řadu lidí, kteří si všimnou, až když je do hlavy udeří pořádný kámen.
Vracím se k hledání správného tvaru někde uprostřed. Pustit jeden kamínek, který trkne, a zbystřit, když přiletí podruhé nebo potřetí. Nečekat na velkou ránu, nebo na asteroid.
Nakládat se svou pozorností a energií vědomě, nezametat pod koberec.
Máte své kamínky a kameny? A jak se vám daří je odlišit?