Když se rozsypeme
Co se děje, když nás život náhle zastaví? Nechce se nám ráno vstát, a než se do čehokoli pustíme, vkrádá se nám do hlavy povzdech: jaký to má smysl?
Na konci května jsem si domů z knihovny donesla knihu Tišina, v originálu Svartstilla. Stárnoucí žena v ní vypráví o dlouhém létu i zničující bouřce, kterou nemá sílu utišit. Noří se do osamělosti, hledá smysl, marně touží patřit.
„Než jsme se poznali, vězela jsem v temné hlubině.
A všude panovalo ticho.
Jako když se na vodní hladině nezčeří ani vlnka.
A ona se rozprostírá nehybně jako zrcadlo.
Zalitá tmou.
Takovému místu se říká tišina.“
Susanne Skogstad: Tišina
Příběh o sklonku života psala Susanne Skogstad během studií tvůrčího psaní v Oslu a vydala ho v necelých dvaceti sedmi letech. Obsahuje proud myšlenek, které mnou hluboce otřásly a stejně hluboce mě okouzlily. Bez příkras zachytává a s chladností odřezává současnost. S hlubokou láskou a nostalgií vzpomíná a drží, co bylo a nebude. Slovy vypravěčky: „Odmítám cokoli ve světě, kde nejsi ty.“
Tehdy jsem ještě netušila, že v tišině objevím část ztraceného domova. Že přijmu pozvání prozkoumat okamžiky, kdy smutníme a trpíme. Kdy zoufáme nad nedostupným rájem, dokonalým a bezbolestným místem.
Chci být šťastný. Přeju si být šťastná. Toužím, aby moje děti byly šťastné. Věty, které dokola slýchám kolem sebe. Kde se berou? V dějinném proudu. Zatímco válečná generace dospělých uvěřila heslu o čem se nemluví, to nebolí, ta poválečná vychovávala děti k otevřenosti a sebevědomí. Dovolila si usilovat o štěstí.
„Když mi bylo 5 let, matka mi neustále říkala, že štěstí je klíčem k životu. Když jsem šel do školy, ptali se mě, co chci být, až vyrostu. Napsal jsem ‚šťastný‘. Řekli mi, že jsem úkol nepochopil, a já jim řekl, že oni nepochopili život.“
John Lennon
Přejeme si štěstí. Přijde nám to tak samozřejmé. Často nad tím ani nepřemítáme. Vnímáme tlak být šťastní a obklopujeme se příběhy vítězů. Opakujeme si, že dostaneme to, co si zasloužíme. Věříme, že když budeme dostatečně dobří, opatrní a schopní, nic zlého se nám (ani našim blízkým) nestane.
Motivační řečníci nám opakují, ať míříme vysoko. Slibují, že se můžeme dotknout nebe. Vzhůru do nekonečna a ještě dál. Kupředu nás často pohánějí hlasy, které jsme ani nepozvali. Namlouvají nám, že jsme tak dobří, jak dobré jsou naše výsledky. Že si lásku musíme zasloužit. Že svět je nebezpečné místo, ve kterém musíme mít vše pod kontrolou.
Když se nám nedaří, cítíme za to odpovědnost. Dostatečně jsme se nesnažili a ani teď se dost nesnažíme. Selhali jsme a selháváme. Když se štěstí dlouhodobě nedostavuje, nebo náhle mizí, vnímáme to jako odchylku, která nás oddaluje od toho, jací máme být. Cítíme společenský tlak chvíle nepohody neprožívat, nebo aspoň umně skrývat. Věříme, že úspěch má přicházet bez námahy a bolesti. S radostí a lehkostí.
Smutek nás bolí a vnímáme ho jako slabost. Stydíme se přiznat, že jsme smutní. Druzí se stydí, když jim něco takového říkáme. Ve snaze vyhnout se smutku utíkáme před tím, co cítíme. Jak glosuje terapeutka Julia Samuel: „Opakovaně vidím, že nás neničí bolest. Ničí nás to, co děláme, abychom se jí vyhnuli.“ Potlačujeme náznaky smutku tak dlouho, dokud neprorazí dveře v podobě deprese.
„Život není problém, který je třeba řešit, ale realita, kterou je třeba zažít.“
Søren Kierkegaard
Smutek nás zastaví. Opakuje nám otázku: „Co to teď děláš se svým životem?“ Dokud na ni nenajdeme odpověď, které sami uvěříme, nechce nás pustit dál. Říká nám, že takhle to dál nejde, že potřebujeme pomoci.
Smutek a zoufalství stojí na začátku každé výrazné proměny. Vrací nás ke smyslu. Nabízí příležitost změnit směr, chvíli pádlovat proti proudu, než se dostaneme na místo, kde máme být. Místo, na kterém trpíme, je to stejné místo, na kterém nám záleží.
„Ve své bolesti najdeš své hodnoty a ve svých hodnotách najdeš svou bolest.“
Steven Hayes: From Loss to Love
Abychom mohli dát smysl tomu, co se v nás odehrává, potřebujeme odpočívat a dopřát si čas. Smutek a truchlení zpravidla trvají déle, než by si kdokoli přál. Cítíme se křehcí a potřebujeme (se) podpořit. Během posledních generací jsme však ztratili rituály, které nám pomáhaly pouštět a oplakávat.
Seneca doporučoval číst básně, dívat se do zeleně a hrát na lyru. Nietzsche čerpal katarzi z umění. Frankl věřil, že si k nám štěstí i smysl nacházejí cestu, zatímco se soustředíme na to, na čem nám zaleží. Film V hlavě nám připomíná klíčovou úlohu smutku – sbližuje nás.
Západní opěvování úspěchu jedince a jedné strany mince nás často vede na nehostinná místa. Inspirovat se můžeme silou sousedství v Itálii, nebo pohledem Japonska, kde melancholii, citlivost i křehkost vnímají jako přirozenou součást života a nijak je nenapravují.
„A co asi vyroste bez světla?“ ptá se vypravěčka Tišiny. A jak bez tmy rozeznáme světlo? zajímá mě. Místo oddělování přichází čas spojovat. Přiznat si, že svět je hořkosladký, jak popisuje Susan Cain ve své knize Bittersweet. Esencí hořkosladkosti či sladkobolnosti je totiž poznání, že světlo a tma, zrození a smrt, štěstí a smutek jsou navždy spojeny.
Je to už přes devět let od mého nejdelšího pobytu v tišině. Tehdy mi útěchu přinášelo také sledování vývoje postavy Rusta Cohla v seriálu Temný případ (True Detective). Zakončil stylově: „Well, once there was only dark. You ask me, the light's winning.“
PS: Ráda dělám věci ve spolupráci. Právě čtete další blogletter Ivana píše a Eva kreslí. Obě rády zachycujeme okamžiky, kdy se svět jeví v pořádku. Moc rády to děláme společně. Oceníme vaše postřehy, jak nám to jde.