Milá Emičko
Je dvacátého pátého dubna a já od tří hodin nemůžu usnout. Nevím proč. Chvíli to přijímám. Pozoruji. A pak si uvědomím, že je dvacátého pátého. Dubna.
Nešlo to ani trochu snadno…
Je to přesně pět let. Taky byly tři hodiny ráno. A ty ses rozhodla, že přijdeš na svět. A s pořádnou vervou. Spíš tě k tomu popohnali. Za tři hodiny jsem tě držela v náručí. Měla jsi přes čtyři kila. Zaklonila jsi hlavičku. Ven to nešlo ani trochu snadno.
Když ručička hodin ukázala na šestou ranní, najednou jsi vyskočila. Celá. Byl to jeden z nejsilnějších momentů v mém životě. Vlna bolesti. Vlna euforie. Troška neuvěření. Že jsem máma. Že jsi tak krásná. Že tě máme.
Bude to ještě pár hodin trvat. Pět let zpátky. Vzbudím se s velkou bolestí na jednotce intenzivní péče. Po chvíli naříkání si sestra všimne, že je pode mnou kaluž krve. Pojedu znovu na sál. Na chvíli se ocitnu mimo čas a prostor. Pak se probudím. Vděčná, že žiju. Vděčná, že tě mám. Ale taky k smrti vystrašená.
Pomoc!
Budu se bát usnout. Čas se mi začne zrychlovat. A splývat. Nedokážu se soustředit. Ani na tebe, ani na sebe. Pár dní to ještě bude trvat. Pak vyčerpám všechny své obranné mechanismy. Přestanu si myslet, že všichni okolo mě jsou vyčerpaní. Vyčerpaná jsem já. K smrti. Napíšu mámě smsku. Bude v ní jediné slovo. „Pomoc!“
Máma pro mě večer zajede. Vezme mě na psychiatrii. Jsem tak mimo, že se ptám, jestli tě v době, kdy s tebou nejsem, kojí babička Mili. Každou ponožku mám jinou. Prý se se mnou nic zvláštního neděje. Máma se přimlouvá, ať tam zůstanu přes noc. Já nechci. Vzpírám se. Máma mi podá ruku. Sklopím oči a jdu s ní.
Pak si skoro měsíc nepamatuju. Pamatuju si jen vůni čistícího prostředku. Často na mě někde neplánovaně vyskočí a ovane mě podivné prázdno. Pamatuju si jedno odpoledne zalité sluncem na zahradě. Jedno odpoledne s mámou, kdy hodně pršelo. Velkou modřinu na ruce. Bolest, že mi tě někdo vzal. Ta je nejhlouběji.
Jsem to ještě já?
Víc věcí jsem slyšela. Že jsem se druhý den probrala a zůstala jen nehybně ležet. Že jsem část pobytu byla na izolaci, nemluvila a nehýbala se. Že si ostatní rozebrali moje oblečení, když jsem si ho neuklidila. Že jsem mámě šeptala, jak děda Mirek jezdí okolo v sanitce a troubí na mě.
Že si máma vzpomněla na Přelet nad kukaččím hnízdem, když podepisovala souhlas s elektrokonvulzivní terapií. Že na mě tvůj táta při víkendové propustce křičel: “Brečí ti dítě!” A já na něj tupě zírala a přemýšlela, jaké dítě.
Když jsem se vrátila domů, byla jsem chvíli v euforii. Vděčná, že žiju. Že tě mám. Rychle jsem do všeho naskočila. Své šestinedělí jsem si skoro nepamatovala. Paměť mě trápila i dál. Jednou jsem ze sprchy křičela na tvého tátu, že doufám, že ví, proč mi nechali sesmažit mozek, protože já si to sakra nepamatuju!
Ale někde pod tím vším. Pod tou fasádou… Byl pocit obrovského selhání. Že mi tě vzali. Že jsem si tě nechala vzít. Že nejsem dost silná. Že by ti na světě beze mě bylo líp. Že mě vůbec nepotřebuješ.
A pak… Všechny ty absurdity. Třeba ta, že mi z prsou pořád kapalo mlíko, a já tě musela krmit tím umělým. Protože přece beru prášky! Prášky, po kterých mi zmizela mimika a třásly se mi ruce. Skryté pohledy okolí. Co je jinak? Jsem to ještě já? A budu to ještě já? Nevěděla jsem to ani já sama.
Uzdrav se…
Trvalo to asi tři měsíce. A pak mě to dohnalo. Stála jsem na terase a dívala se dolů. Říkala jsem si, že by vám beze mě bylo na světě líp. Nakonec mě zastavila představa, co by se se mnou tam dole stalo. Jaké by pro vás bylo mě tak vidět.
Vrátila jsem se zpátky domů. A druhý den to řekla na druhém sezení psychoterapie. Mezi vyjmenováváním toho, jaké všechny prášky beru. Terapeutka mě odvedla na psychiatrii. Zůstala jsem tam. Další měsíc.
Tentokrát si pamatuju všechno. Jak se na mě tvůj táta zlobil, že to vzdávám. Jak mi poslal tvoje fotky s textem “maminko, uzdrav se”, které mě rozplakaly vždycky, když jsem je otevřela. Jak jsem každou propustku uháněla domů. Celou věčnost ti přiblble strouhala jablko, dala ho do jogurtu. Nakrmila tě. A uháněla zpátky.
Jak to někdy vypadalo líp a vzápětí hůř. Jak jste z toho všichni byli smutní. Jak jste z toho někdy byli naštvaní. Jak mi doktorka řekla, že to možná bude napořád. Jednou jsem vám přišla dobrá a podruhé zas marná. Jak jsem tehdy všechno provařila. A stejně jsem měla dojem, že pořád musím reagovat na něčí očekávání.
Jak jsem tehdy uvěřila tomu, že když budu tenhle zážitek sdílet, ohrozím tím nejen sebe, ale především své okolí. Že se na mě svět bude dívat jako na blázna a odsoudí kvůli mně projekty, ve kterých působím.
Odvaha být nedokonalá
Dlouho jsem všechnu tu bolest držela uvnitř. Už nechci. Je čas nechat ji jít.
Milá Emičko, jsi moje největší životní učitelka. Spolu s tátou a Jeníčkem jsi to nejcennější, co mám. Když ses přesně před pěti lety narodila, byla jsem na všechno tak nepřipravená.
Díky tobě jsem pochopila, že se na život zkrátka připravit nedá. Že i když budu hodná holka, budu mít samé jedničky a budu se snažit, vůbec nic to neznamená. Neznamená to, že se mi nestane nic zlého. Neznamená to ani to, že já sama neudělám nic zlého. To ty jsi mi ukázala cestu k sobě samé. K tomu, jaká jsem a chci být.
Trvalo to skoro rok. Než jsem se posunula někam dál. Dováděly jsme spolu na Pálavě. Říkala jsi mi „mami” a tulila se ke mně. A možná až od té chvíle jsem tvoje „mami”. Tvůj přístav, kam se uchyluješ, když vody kolem tebe bouří. Vím, jak moc mě potřebuješ. A jak moc tu pro tebe chci být.
Někdy mi přijde, že to všechno bylo včera. Někdy, že to všechno bylo v úplně jiném životě. Dneska ti chci poděkovat. A napsat ti, jak jsi dokonalá. A že mám díky tobě odvahu být nedokonalá. Naprosto. Miluju tě.
Tvoje máma