O neuzavřených tvarech

Online svět a online setkání jsou pro mě jeden velký neuzavřený tvar. Tvary jsou pro mě důležité. Nejsou to úkoly. Jsou to vzorce, děje. Něco, co přede mnou vystoupí a volá po své tečce.

Stýská se mi po setkáních naživo. Po chvílích, kdy si společně na začátku schůzky připravujeme kávu, nebo si vybíráme čaj. Po chvílích, kdy nahlédnu pod pokličku toho, jaký druhý je. Jak rád něco o sobě sdílí. Jestli je nervózní. Jestli prožíváme trapno, nebo se těšíme na to, co přijde.

Pak se usadíme. Začne samotná schůzka. To, proč jsme se setkali. Hledáme cesty. Způsoby. Možnosti. Vnímám celou bytost druhého. To, jestli si pod stolem překříží nohy, nebo s nimi nervózně podupává. To, jak zapojuje do svých popisů ruce i výraz tváře. To, jak se vzájemně ovlivňují polohy našich těl. Jestli mám tendenci držet odstup, nebo se naše pohyby sladí a zrcadlí.

Když dojdeme do pomyslného cíle, zpravidla zbude chvíle. Než se rozejdeme, umýváme hrnek, oblékáme si kabáty. Uvolněně spolu sdílíme, co nás čeká a na co se těšíme. Z výrazu obličeje si také dokážeme navnímat, co nám společný čas přinesl. Jestli to za to stálo, nebo ne. V podobném okamžiku obvykle o druhém zjistím něco navíc. Co je pro něj důležité. Čím právě žije.

Střih... A teď to překlopte do světa online schůzek. 

Možná vám přijde na mysl to, že na úvod bývá něco jako small talk. Většinou dost strukturovaný. A tak na vás nejspíš vybafne „Jaký jsi měla víkend?“ nebo „Jak je?“ Pokud si dala druhá strana záležet, dost možná vám položí jednu z těhle otázek.

Část, kdy směřujeme odněkud někam, se zdá kolikrát velmi podobná té živé verzi. Věnujeme jí nejvíc pozornosti. Učíme se číst drobné nuance. Poznat emoce z výrazu tváře. Podobně jako se naživo učíme vysledovat vše z očí druhého, když má roušku. 

Je to pořád jen výsek reality. Určitým způsobem se nám ho daří směřovat a ovlivňovat. Pokud vše plyne hladce, může nám to připadat téměř živé. Pokud se něco pokazí, začne nám další rozměr komunikace víc než scházet. Ticho, které naživo tolik potřebujeme, v online světě často vyvolá otázky, jestli druhému nespadlo připojení. Ruky druhého se nedotkneme.

Online závěr je kolikrát plejádou nepodařených teček. „Jsme v cíli.“ nebo „Promiň, začíná mi další schůzka.“ Vymizení té malé chvilky, kdy se zastavíme. Podíváme se jeden druhému do tváře a vyčteme, jaké to bylo. Co nám to přineslo. Místo toho zůstaneme sami, zíráme do monitoru a v hlavě nám vytane otázka: „Co se to teď stalo? A bylo to divné jen pro mě?“

Přiznám se, že jsem se za tu dobu naučila nějak zacházet s událostmi v mé režii. Na začátku se víc než na small talk zaměřím na to, v jaké situaci je ten druhý. Jestli má klid na schůzku, nebo prožívá stres, že na něj kdykoli může vpadnout dítě na domácí výuce. Jestli měl čas donést si nějaký teplý nápoj, který mu poskytne chvíli na přemýšlení.

Uprostřed se ladím na drobné signály a střežím průběh a atmosféru. Chci předejít situacím, kdy by online nebyl „dost“. 

A závěr? Nechám si tam minutu, dvě, kdy si potvrdíme, že jsme v cíli a co nám to přineslo. Pokud držím formát delší, nechávám lidi odcházet průběžně - v momentě, kdy končí teoretická část, v momentě, kdy končí otázky. Zůstávám poslední a často někdo čeká, až se mnou bude sám a přijde jeho chvíle. Kdy položí otázku, která prostě nebyla určena více posluchačům.

Na událostech v režii druhého tolik svobody nemívám. A tak k nim v zájmu uchování vlastní duševní pohody přistupuju jako k průzkumu. K pokusné situaci. Svá očekávání držím v rovině „Jsem zvědavá, co mě dnes čeká.“ Někdy mě to pozitivně překvapí. Jindy si připomenu, co mi chybělo. Pořád se držím ve sféře svého vlivu. Dávám svoji tečku.

A jak je v online světě vám? Co vám pomáhá a co vám schází?