O (ne)zvládání

Začala jsem psát po nocích a přestalo mi jít odepisovat. Vychyluje mě rotační výuka. Umím se hezky cyklit, ale neumím rotovat.

Týden hledám nějaké tempo, když ho konečně najdu, přijde druhý týden a já začínám zas od začátku. Dcera to má podobně. 

Často mi někdo říká: „Obdivuju, jak to zvládáš.“ Na tu větu reaguji husí kůží. 

Nevím, jak se pozná, že to někdo zvládá. Pro mě je to příliš pasivní koncept. Překládám si ho jako „naučit se snášet utrpení“, přežívat. 

Vědomě se zaměřuji na prospívání, růst, vzkvétání: Jak soucítit se sebou? Jak se opřít o své silné stránky? Jak přispívat světu kolem sebe?

Nechci zvládat. Držet a čekat, až bude líp. Chci následovat ten pomyslný paprsek naděje.

A tak si teď jako mantru opakuji citát z Žen, které běhaly s vlky:

„Z utrpení a bolesti nás nevyvede přemýšlení. Můžeme je vnímat a cítit, vyjadřovat a tvořit svou cestu skrz.“

Těším se, kam mě ta cesta zavede...