O odpovědnosti
Odpovědnost. Říkáme jí zodpovědnost. Popisujeme ji jako balvan, který nám někdo přivázal k noze.
Chceme, aby se nám druzí zodpovídali. Povoláváme je k zodpovědnosti. Kdo za to vezme zodpovědnost? Kdo si přiváže k noze ten balvan?
Odpovídat na výzvy života
Viktor Frankl popsal odpovědnost jako schopnost člověka odpovídat na výzvy života. To se mnou rezonuje. Přemýšlím o tom, kde se odpovědnost bere, jak vzniká. Jak ji podpořit. Jak ji přijmout jako součást svobody. Druhou stranu mince. Jak o ní přestat přemýšlet jako o balvanu. Jak si nechat narůst křídla.
Tím prvním krokem je pro mě rozhodnutí. Rozhodnutí se, že chci odpovídat sama sobě. Každý den, každou chvíli, při každém pohledu do zrcadla. Je tohle život, který chci žít? Nacházím ty správné odpovědi? Má moje konání smysl? Rozhodnutí, že chci odpovídat životu. Nepromarnit ho.
Křídla, ne balvan
Je v tom i velký kus odhodlání. Obhájit si i ty činnosti, které na první pohled vypadají marně. Zasadit je do té mozaiky smyslu. Být aktivní. Nevymlouvat se, že se mi to stalo. Přiznat si, že jsem to udělala. Mít prostor, ve kterém se můžu rozhodovat. A umět se k následkům svých rozhodnutí postavit. A když tak budu žít, možná si toho všimnou i moje děti.
Nechci, aby v dospělosti hledaly někoho, kdo se o ně postará. Kdo jim řekne, co mají dělat a jak mají žít. Chci, aby si našly vlastní cestu a kráčely po ní s odvahou a s důvěrou. Připraveny chybovat, učit se a žít. Chci, aby si uměly říci o pomoc a aby se nebály ji nabídnout druhým. Aby se zajímaly. Uměly si na druhé najít čas. A aby měly odvahu tvořit svět, ve kterém chtějí žít.
Nechci toho málo. Chci odpovědnost, ne zodpovědnost. Křídla, ne balvan. Věřím, že když se naučíme pravdivě odpovídat sami sobě, dokážeme pravdivě odpovědět i druhým.