O pandách a ledním medvědovi
Je pondělí 30. ledna. Prsty mě svrbí pnutím psát. Příběh o ledním medvědovi. Zasáhl mě tolik, že jsem ho jen během minulého týdne třikrát převyprávěla.
Začátkem ledna jsem se nechala zlákat k impulzivní koupi. Ve čtečce mi přistála kniha Glennon Doyle s názvem Untamed. Brené Brown na její obálce slibovala, že mnou otřese a že si ji zamiluju. Adele sdílela, že má duše bude vřískat.
Že se nemýlily, mi došlo záhy. Na stránce 13 na mě čekal příběh o ledním medvědovi. Potřebovala jsem si ho přečíst.
Než vám ho převyprávím, slibuji, že je v té knize mnohem víc kapitol, pro které stojí za to ji číst. Sama jsem si je dávkovala. Nebyla pro mě čtením na zhltnutí, byla dílem k vychutnání.
Dcera Glennon Tish se ve školce zúčastnila kruhu o klimatické změně. V jeho rámci viděla obrázek osamělého a hladového medvíděte na ledové kře. Dětem přišel smutný. Po chvíli si však vyběhly hrát. Tish si hrát nedokázala.
Následující měsíc nemluvila o ničem jiném než o ledních medvědech. Do pokoje si rozvěsila plakáty ledních medvědů, aby na ně nezapomněla. Glennon zkoušela vše možné, aby dceru utěšila. Neúspěšně.
Jeden večer před spaním Tish řekla: „Mami, já na to nemůžu přestat myslet. Když teď umírají lední medvědi a je nám to jedno, příště budeme umírat my a bude to jedno.“
„Ve většině kultur jsou lidé jako Tish brzy rozeznáváni, vyčleněni jako šamani, léčitelé, básníci a duchovní. Jsou považováni za výstřední, ale pro přežití skupiny rozhodující. Slyší, co ostatní neslyší, vidí, co ostatní nevidí, a cítí, co ostatní necítí. Kultura závisí na citlivosti několika málo lidí, protože nic nelze vyléčit, pokud to není nejdřív rozeznáno.“
Glennon Doyle: Untamed
Glennon pokračuje: „Tish je citlivá a to je její dar. Opakem citlivosti není odvaha. Není odvážné odmítat věnovat pozornost, odmítat si všímat, odmítat cítit, vědět a představovat si. Opakem citlivosti je necitlivost, a to není nic, čím se chlubit.“
Citlivá je zhruba třetina populace, přibližně pětina se pak nachází v okrajovém pásmu vysoké citlivosti. Po podobném příběhu nejsou jen smutní, nedokážou si jít hrát. Pokračovat, jakoby se nic nestalo. Potřebují zpomalit. Zastavit se, procítit, promyslet a pochopit.
„Naše společnost je tak posedlá expanzí, mocí a efektivitou za každou cenu, že lidé jako Tish – lidé jako já – jsou nepohodlní. Zpomalujeme svět. Stojíme na přídi Titaniku, ukazujeme a voláme: ‚Ledovec! Ledovec!‘, zatímco všichni ostatní jsou v podpalubí a křičí: ‚Chceme dál tančit!‘ Je snazší nás označit za rozbité a zavrhnout nás, než zvážit, že reagujeme přiměřeně na rozbitý svět.“
Glennon Doyle: Untamed
Po přečtení příběhu o ledním medvědovi jsem nemohla číst dál. Potřebovala jsem se zastavit, procítit, promyslet a pochopit. Připomenout si, že nejsem rozbitá. Vzpomenout si na všechna ta doporučení, ať tu citlivost utlumím či vypnu.
Nechceš aspoň na chvíli? Už nechci ani na chvíli. Citlivost je nedílnou součástí toho, kým jsem. Nedílnou součástí toho, jaké jsou moje děti. Přeju si, aby tu otázku na vypnutí nedostávaly, aby nad tím ani na chvíli neuvažovaly.
Je pondělí 30. ledna. Prsty mě svrbí pnutím psát. Místo obrázku ledního medvěda se dívám na obrázky pandy. Je jimi pomalovaný CT přístroj, do kterého právě zajíždí můj syn.
Nateklo mu oko. Měla to být banalita po přečkání plánované operace. Rychlá kontrola a domů. Místo toho leží v hučícím tunelu s pandami. Když hučení ustane, sleduju lékaře za sklem. Radí se a mračí se.
Přijdou se zeptat, na které straně má oko oteklé. Vrací se za sklo, radí se a mračí se. Do těla se mi vtírá plíživý pocit, že dnes psát nebudu. Že ani doma nebudu. Za půl hodiny nám to potvrdí lékař.
První noc se mi nedaří spát. Pohledem sleduji dětské ramínko, které stoupá a klesá s dechem. Střežím. Ráno se dozvíme, jestli je potřeba operace. Uvnitř věřím, že to zvládneme i bez.
Zvládneme. Ze slíbených dvou až tří dní se stává dní pět. Dívám se z okna na krajinu, která byla kdysi důvěrně známá. Vzpomínám na rychlý přejezd kolem domu, kde jsem vyrůstala a který bych dnes nepoznala.
Všechny tři časy jakoby rázem žily a tančily vedle sebe. Co bylo, co je a bude. Vzpomínám na knihu o ztrátách, kterou jsem si půjčila v knihovně a nedočetla. Leží pod postelí, čeká na mě. Věřím, že se potkáme v dobrém.
Poprvé nejsem doma, když dcera donese vysvědčení. Stávám se štítem mezi malým citlivým pětiletým stvořením a světem kolem. Vzpomínám na další tip Glennon: když padá letadlo, cestující sledují letušku, zda je v klidu.
Dělám vše pro to, abych v klidu byla. A kdyby letadlo náhodou spadlo, užijte si poslední chvíle. To připomenutí na mě křičí už několik měsíců. Život je křehký. Bohudík. Každou minutu tak lze využít k něčemu, nebo naopak k ničemu.
V pátek se všichni zase setkáme. Jeník skládá celý den lego, které dostal za hrdinskou výpravu. Já jen ležím a hibernuju. Přehlížím nepořádek a kupu věcí, které se nastřádaly. Odpočívám a hřeju si vděčnost. Dočítám tu knihu o ztrátách a do konce víkendu přečtu ještě jednu.
Ivana Štefková
– píšu – pro vybíravé na Pickey – dopřejte si více psaní, nebo mně kafe
– učím – rozvíjet resilienci, koncem března se můžete těšit na kurz
– koučuju – podpořím vás při tvoření (se)
~ vysedávám – v žižkovské Pracovně, napište a můžeme spolu vypít kafe