O prasklinách a naději
Minulý týden byl vydatný. Přišlo mi, že se svět kolem nás nejen chvěje. Že doslova praská.
Chvíli to ve mně vyvolávalo strach a nepohodu. Pak jsem si vzpomněla na verše Leonarda Cohena, že praskliny jsou místa, kterými proudí světlo („There is a crack in everything. That’s how the light gets in.“).
Uvědomila jsem si, že právě praskliny nás často tvoří jedinečnými. Že každý z nás na cestě životem popraská tak trochu jinak, že ho to dále tvaruje a tvoří.
Vzpomněla jsem si na japonské umění kintsugi (zlaté spojení) a kintsukuroi (zlatá oprava) – opravit rozbitou keramiku lakem se zlatým práškem. Na víru, že opravení rozbitých věcí je může učinit krásnějšími.
Vzpomněla jsem si na všechny jizvy na těle a praskliny na duši, které jsem během života posbírala. Právě ony tvoří to, jaká teď jsem.
Když něco praská, znamená to, že vzniká prostor na něco nového. Když něco praská, je důležité nepřestat věřit. Neskončit jako Artax v bažinách smutku.
Občas mi dospělý život přijde jako nekončící zkouška, jak vážně to s tou nadějí myslíme. Jestli se nevzdáme.
Podle Snydera je naděje způsob myšlení, který emoce jen podporuje a zvýrazňuje. Udržíme si ji, když:
si dokážeme stanovit realistický cíl (vím, kam se chci vydat),
vidíme cestu, jak ho dosáhnout, zachováme si schopnost ji průběžně přehodnocovat a měnit (vím, jak se tam dostat, umím se vypořádat se zklamáním a nevzdávám se),
věříme si (to zvládnu).
Já se v posledních dnech vědomě vracím k sobě a k tomu, co můžu a nemůžu, co mi pomáhá a nepomáhá.
Věřím, že i touhle bažinou úspěšně projdeme. A kdo ví, možná se nakonec za odměnu proletíme na Falcovi...