Přišel čas sundat neviditelný plášť
Celá se chvěju. Psát chvějícími se prsty je lehkovážné, nebo odvážné. Už to chce ven, i když mě to děsí. Otočím se zády a v důvěře skočím do prázdna. S vírou, že tam na mě čeká síť, která mě lapí.
Mám pravidlo, které většinu času velmi dobře slouží. Držet se dál od témat, která se mě příliš dotýkají, nebo jsou příliš žitá. Občas přijde čas porušit i vlastní pravidla. Přechází mi z toho mráz po zádech a chvěje se mi celé tělo. Vím, že jsem na hranici. Abych ji překročila, potřebuju dost odvahy a dost dobrý důvod. Uvidíme, jestli je mám.
Když porušíš pravidla, dej si bezpečností kotvu. Cenná strategie, kterou jsem si během let osvojila. Mojí kotvou se stává záměr: Text píšu pro sebe, abych zachytila své zkušenosti. Nechci nikoho vést ke stejným přesvědčením. Ať si každý čtenář vezme to, co potřebuje. Ať každý čtenář s klidným srdcem nesouhlasí se vším, co s ním nesouzní. Vše je v pořádku.
Na začátku byl příběh
Starý jako lidstvo samo. Ve vyprávění se však sluší začít u sebe. Vyrůstala jsem jako cíťa (HSP) v 80. letech. Přijít v roce 1991 jako kreativní dítě do první třídy bylo velkou zkouškou odvahy. Napsala jsem letos v březnu na svůj web ke kurzu resilience s názvem Pramen. Pár nevinných vět, které mi stále svírají srdce.
Věřím totiž, že sem přicházíme ve chvíli, kdy máme přijít. Že jsme sem byli poslaní. Na začátku vůbec netušíme proč a připadá nám, že sem nepatříme. Stýská se nám po jiném místě. Celý život se na něj mlhavě rozpomínáme. Celý život po něm teskníme.
„Nejsladší v celém mém životě byla touha – dostat se na Horu, najít místo, odkud pochází všechna ta krása – mou zemi, místo, kde jsem se měl narodit.“
C. S. Lewis
Pokud zůstaneme pravdiví k sobě a pokud máme štěstí na lidi kolem, začneme v průběhu života odhalovat, jaký díl skládačky máme poskládat. Když tato svá pnutí následujeme, neztratíme sebe. Každý z nás občas uhne, klíčové je se vracet. Stále. Následovat tlukot srdce, volání duše, svrbění prstů. V důvěře vykračovat do neznáma, skákat do prázdna. Nepřestat věřit.
Uf, to byla odbočka, skoro pod čarou. Zpátky k toku příběhu. Měla jsem štěstí. Narodila jsem se prakticky na vesnici, daleko od ruchu města. Za plotem byla divočina. Sousedka měla vlastní záchrannou stanici pro zvířata, ráda jsem si s ní povídala, byla moudrá. Obklopena láskou rodiny jsem se od rána do noci proháněla špinavá někde venku. Pozorovala jsem a objevovala.
Postupně jsem se učila vypořádávat se i s institucemi, které jsem začala navštěvovat. Ve školce jsem se s kluky prala o omezený počet koleček k první stavebnici LEGO. Začala jsem malovat a záhy objevila perspektivu. Po příliš brzké a příliš přehnané chvále jsem na malování raději rezignovala. Proháněla jsem se pak po zahradě, mávala culíky a vykřikovala, že jsem ve skutečnosti pejsek a culíky jsou moje uši.
V první třídě jsem se naučila vyrušovat, aby si mě paní učitelka všimla a začala mě vyvolávat. Nenapadlo mě, že to povede i k jízlivým poznámkám na můj účet. Když před celou třídou vyprávěla, že mě vezme a zasadí mě do lesa, děti se smály a já se učila skrytě plakat. Trpět tajně. Hlavně aby to nikoho nerušilo a nikdo neměl potřebu to komentovat.
Když si zlomila nohu, zažila jsem záblesk naděje. Náhradní učitelka, která si k nám odskočila z důchodu, si mě oblíbila. Prý jsem jí připomínala hlavní postavu ze seriálu Návrat do ráje. Dovolila mi zazpívat před třídou písničku, která se mě dotýkala a jejíž slova jsem zapomněla. Na místě jsem si je pohotově vymyslela. Nedovolila spolužákům smát se mi nahlas. Vysmívali se mi jen pohledem. Stačilo to. Něco uvnitř se posunulo. Svět už neměl být stejný. Zrodila se básnířka.
A pak se na řadu let zase schovala. Z různých důvodů nebýval vždy prostor veřejně básnit. Občas jsem si vzpomínala na to, jak mi babička četla Malého prince a jak moc se mě to dotýkalo. Neměla jsem však čas se zastavit. Začala mi růst prsa a kluci měli potřebu to komentovat. Schovala jsem se pod vytahaná trička a stala se talentovanou fotbalovou brankářkou. Na řeči o mé postavě nebyl čas.
Na konci šesté nebo sedmé třídy nám na škole v přírodě učitelka přečetla kousek Hobita. Hádanky ve tmě. Něco se pohnulo. Řekla jsem tátovi, že nutně potřebuju Hobita a Pána prstenů. Beze slova mi je koupil. A já celé léto lelkovala a objevovala. Odhalila jsem ztracený domov. Už jsem se ho nevzdala.
Říše divů
Objevila jsem ji. Zjevil se přede mnou svět imaginace. Domlouváme se v něm řečí tvorby. Hrajeme na paletě umění. Zanecháváme si vzkazy napříč generacemi. Prostor a čas zde ztrácí význam, prolínají se, potkávají se, ohýbají se. Co je neviditelné, je rázem jasně viditelné. Šeptá tu hlas: Patříš. Nejsi sám. Tvoř.
„Celý svůj život jsem si byl vědom existence jiných časů a míst. Uvědomoval jsem si, že ve mně přebývají další osoby, a věřte mi, mí budoucí čtenáři, u vás tomu nebylo jinak. Ohlédněte se nazpět a pocit uvědomění, o němž mluvím, se vám vybaví jako zkušenost z dětství. Tenkrát jste byli ještě nestálí a nezformovaní. Byli jste tvární; vaše duše se nacházela ve stavu neustálého proudění, vědomí a totožnost v procesu utváření – ano, utváření a zapomínání.
Spoustu jste toho zapomněli, milí čtenáři, a přesto vám při čtení těchto řádků na mysli matně vytanou rozmlžené průhledy do jiných časů a míst, kam nahlížely vaše dětské oči. Ty vidiny vám dnes připadají jako sny. Ale pokud by to skutečně byly sny, které se vám zdály v dětství, odkud se vzala jejich podstata? Naše sny jsou groteskně spředeny z věcí, které známe. Obsah našich nejhlubších snů se rovná obsahu našich zkušeností.
Jako malí jste snili o tom, že padáte ze závratných výšek, snili jste, že plachtíte vzduchem jako létavá stvoření, soužili vás hemžící se pavouci a plazivé, slizké mnohonožky, slyšeli jste jiné hlasy, vídali jiné tváře, které byly děsivě povědomé, a dívali jste se na východy a západy slunce, které, jak nyní při pohledu zpátky moc dobře víte, jsou jiné než ty, jež jste vídali dřív.“
Jack London: Tulák po hvězdách (první vydání je datováno 1915)
Ve světě imaginace nikdo z nás seslaných není sám. Naopak se to v něm námi hemží. Tuláci po hvězdách, Kloboučníci a Alenky v říši divů, elfové i hraničáři, kouzelníci i čarodějky. Vzájemně se držíme. Pomáháme si rozpomínat. Přetváříme bolest v krásu. Znovu a znovu. Dokud nás prsty svrbí, dokud srdce tepe a duše volá.
Neustálý dialog
Máme dar. Vnímat. Ducha doby, ducha místa, vše živé. Svět na nás a s námi neustále mluví. Neustále objevujeme nová a nová propojení. Neustále si v hlavě modelujeme tvary. Víme, že Krásnější svět je možný, naše srdce to ví, a přesto máme radost, že ta kniha vyšla. Bytostně toužíme někam patřit, a tak knize Přináležení odpustíme i ten neumný český překlad názvu Belonging.
Když se chceme vrátit domů, na místo, které na tomto světě není, zadíváme se na větve stromů, na krásný obraz, nebo si poslechneme smutnou píseň. Každý z nás v průběhu života piluje své vlastní cesty. Hledá si je. Tvoří. Víme, že jsme objevitelé, průkopníci, průzkumníci. Nikdo jiný nás dokonale nenavede. Jsme si tak podobní a přece je každý z nás tak jiný.
Každý z nás má před sebou jinou mapu. Proto je tak důležité vzájemně si střežit kompas. Držet při sobě. Na světě je nás spíš míň než víc. Jsou chvíle, kdy nás bytí neskutečně těší, a stejně či dokonce více chvil, kdy nás neskutečně bolí. Většina z nás zná někoho, kdo pod tíhou bolesti odpověděl na hamletovskou otázku volbou nebýt.
Neseme jejich svědectví. Věříme, že, když neodpovíme sami, něco, co nás přesahuje, odpoví jednou za nás. Výstižněji. Pravdivěji. S pointou, které sami nerozumíme a rozumět ani nepotřebujeme, stačí věřit.
Už jste viděli film Oppenheimer? Nebojte, děj nevyzradím. Prozradím, jak si poradil s vysvětlením pojmu kvantové mechaniky: Tahle sklenice, tenhle nápoj, tenhle pult, naše těla, to všechno. Je to především prázdný prostor. Seskupení malých energetických vln, které jsou na sebe vázány. Přitažlivými silami dostatečně silnými na to, aby nás přesvědčily, že hmota je pevná. Aby zabránily průchodu mého těla tvým. A aby podtrhl sílu svého sdělení, položí svou dlaň na její. Bez toho se většina námluv neobejde. Aspoň ve filmech. Podobné poselství ostatně nese i video neurovědkyně Jill Bolte Taylor.
Škola čar a kouzel
Moje generace vyrostla ještě na jednom příběhu. Díky Harry Potterovi začala řada mých vrstevníků číst a horlivě čekat na vydání dalšího dílu. V souboji dobra a zla mnohé odhalil, důležité však nedořekl. A tak tu máme ještě Fantastická zvířata. Leccos jim odpustíme. Hraje v nich přeci Eddie Redmayne a je v nich kufr plný nevídaných zvířat. Dobrá záminka prozkoumat, co se stane s někým, kdo neměl vhodné podmínky svůj dar rozvíjet. Voldermorta jsme si prvně příliš ztotožnili se zlem, Tomem Raddlem jsme začali příliš záhy opovrhovat.
„Ve většině kultur jsou lidé jako Tish brzy rozeznáváni, vyčleněni jako šamani, léčitelé, básníci a duchovní. Jsou považováni za výstřední, ale pro přežití skupiny rozhodující. Slyší, co ostatní neslyší, vidí, co ostatní nevidí, a cítí, co ostatní necítí. Kultura závisí na citlivosti několika málo lidí, protože nic nelze vyléčit, pokud to není nejdřív rozeznáno.“
Glennon Doyle: Untamed
Citát, který jsem už do svého psaní vložila, řadu mých přátel dojímal. Odvolávali se na něj a hledali v něm útěchu. Doufám, že jim teď nezlomím srdce. Nedělám si moc iluzí. Věřím, že kultury, které tyto jedince v raném věku vydělují, tak činí především pro své vlastní přežití. Pokud citlivého jedince včas nezkalibrujete, nikdy nevíte, co nakonec vytvoří. Vzpomenete si na německého chlapce, který chtěl kdysi studovat umění? Svět na něj bohužel jen tak nezapomene.
Nepřekážet životu
Proto je tak klíčová otázka: Who Watches the Watchmen? Kdo střeží strážce? Proto potřebujeme držet při sobě. Neustále si nastavovat zrcadlo. Kalibrovat se. Nepřestávat být v dialogu. Se sebou, s druhými, se světem. Potřebujeme s velkou přesností rozlišovat, co je a co není naše, co životu překáží a co ho nechává plynout.
Dorian Gray i Voldemort odštěpili kousky sebe, zpronevěřili se svému poslání, překáželi životu. Místo skládání obrazu, který může být, ničili to, co už je. Důsledky takového jednání bývají kruté. Bohužel pro všechny. Opravdu mohou vést tam, kam naznačují poslední minuty Oppenheimera. Když to dovolíme. Když dopustíme, aby světem dále hýbaly moc, sláva a peníze. Dokud světem nezačnou znovu hýbat lidé.
„Když to dvanácté Dařbujánče okřtili, povídal Smrťák při rozloučení:
‚Poslouchej, Kubo, já jsem chudý jako kostelní myš. Kromě té kosy, co visí na zápraží, nemám ničehož nic. Já tomu vašemu děťátku nemohu dát nic do peřinky. Ale abys měl na mě památku, Kubo, dej se na doktořinu!‘‚Na doktořinu?‘ usmál se Kuba trpce, ‚vždyť neumím ani pořádně psát!‘
Ale Smrťák ho začal chlácholit:
‚Na takovou doktořinu, jaké já tě naučím, to potřebovat nebudeš.‘Přitáhl si Kubu až k sobě, a potichounku mu zašeptal do ucha, ať se vždycky ve světnici, kde leží nemocný, dobře rozhlídne. Bude-li on, Smrťák, stát nemocnému v nohách postele, může se Kuba směle pustit do léčení, nejpozději do tří dnů se ten člověk určitě uzdraví.
Bude-li však Smrťák v hlavách postele, ať se Kuba vůbec nenamáhá, takovému člověku už není pomoci. Dořekl, obrátil se, a byl tentam, jako když se do země propadne.“
Jan Drda: Dařbuján a Pandrhola
Neviditelný plášť
Nepřišli jsme, aby nás druzí měli rádi. Nepřišli jsme ani pro moc, ani pro slávu, ani pro peníze. Přišli jsme sehrát svou dějinnou úlohu. Nemusíme ji znát, stačí jí věřit. Střežíme hranice. Právě na hranicích se totiž svět chvěje a zároveň je tam neskutečně pevný. Právě tam sídlí kouzla i neviditelné, které máme dar vidět. Každý trochu jinak. Každý v zájmu toho, proč přišel.
Dobrovolně nesáhneme po bezové hůlce. Víme, že zbytečně pokouší a mnohdy korumpuje. Potřebujeme mít dost dobrý důvod ji pro ochranu toho, co nás přesahuje, použít. Nesáhneme ani po kameni vzkříšení. Víme, že co jednou odešlo, se už nikdy stejné nevrátí. Volíme neviditelný plášť. Dává nám prostor spočinout, přemýšlet a zvážit další kroky. Chrání nás, protože pro nikoho z nás není bezpečné být vidět.
A přece přichází čas ten plášť odložit. A světu se ukázat. To, že si dobrovolně nevolíme být vidět, neznamená, že tu nejsme. Cítím, že nás svět volá, že nás potřebuje. A tak tu budu i bez pláště. Byli jsme tu totiž vždycky.
Přeci jen na konec jednu prosbu, budoucí čtenáři, mám: než si půjdeš pro nálepku či diagnózu, než zaměříš svou pozornost na to, co je s tebou špatně a začneš opravovat to, co rozbité není…
Polož si prosím otázku: Co když se jen začínám rozpomínat? A sleduj tlukot srdce, svrbění prstů a volání duše. Pokud se ozvou, můžeš taky skočit do neznáma. Třeba tak, že vložíš svůj e-mail na místo, kde zatím nic není, ale do příštího pátku vše podstatné bude. Tvořím, tedy jsem. Creació.
Nad čím si dásním
aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní
👩👧 Moje máma. Vzala si naše dva potomky na celý víkend k sobě. Rozmazlovala je. S mužem jsme si díky tomu rozpomněli, jak skvělí jsme, když zrovna celý den nestřežíme to, aby se naše děti dožily dospělosti, aniž by příliš utrpěly ony, nebo svět, který je obklopuje. Mohla jsem vám psát v tichu a bez vyrušování. K nezaplacení!
🎥 Zajděte si na Oppenheimera. S mužem jsme to udělali, a to jsme naposled společně šli na Trainspotting 2 (radši si neověřujte rok; já tehdy tajně doufala spíš v Lalaland; nelitovala jsem, uctili jsme vlastní dospívání a dali mu stárnoucí dvojtečku). S dcerou jsem zašla dokonce i na Barbie. Plakala jsem u obou filmů. Asi stárnu.
🎶 Music & Lyrics… je tentokrát ovlivněné rodinným cestováním. Tuhle píseň totiž umí krásně zpívat můj muž. Moje ocenění chtěl spláchnout tím, že nemá dokonalou intonaci. Ujistila jsem ho, že má nádhernou barvu hlasu, a navrhla mu, ať ocenění příště místo rozporování třeba s úsměvem promlčí.
„Bittersweet, I want you / Oh, how I wanted you / And I need you / How I needed you / Oh, break this bittersweet spell on me / Lost in the arms of destiny / Break this bittersweet spell on me / Lost in the arms of destiny“
Co jsem psala
aneb co zaujalo na síti, kde trénuju
✌️Už mě nebaví jen přihlížet. Přichází čas spojit síly. Svět nás potřebuje. Těším se z toho, co právě vzniká. Nežene nás touha po slávě, moci ani penězích. Žene nás touha dělat radost sobě, druhým a lokalitám, kde působíme. Zanechat naději těm, kdo přijdou po nás.
🤫 Proč koučuju? Líbí se mi definice, že ke koučovi si chodí lidé, kteří už víceméně tuší, co potřebují. Překročili práh „můj život je utrpení a já nevím, co s ním“. Většinou se tím hledáním cesty dost prosmějeme. A taky můžu klienty obejmout. Občas je totiž nejléčivější ticho a dotyk
💚 Hypotéza: Jedním z klíčových problémů pojmu udržitelnost je to, že nevyjadřuje něco, po čem by člověk dobrovolně toužil. Chce někdo z vás být titánem, který na svých bedrech nese tíhu světa? Já ne.
👨 Táta umřel před pěti lety. Jeho příběh víceméně nevyprávím, není můj. Není naší úlohou přepisovat příběhy svých rodičů, ani přejímat jejich břímě. Pouto s nimi si můžeme uchovat, i když propustíme bolest, která nás spojuje. A tak se to učím den za dnem. Déle než pět let.
Co dělám
aneb kde a nad čím se můžeme potkat
✍️ píšu – kdykoli si můžete projít moji 💦 Studánku. Učí ladit se na jednotlivé vnitřní hlasy. Začněte, kdy chcete. Společně zážitek můžeme shrnout na závěrečné bezplatné konzultaci. Nechci za ni peníze, ať slouží. 🙏
🤝 učím – jak vyživovat resilienci, umění ohnout se, ale nezlomit. Dvakrát ročně provázím kurzem 💧Pramen. Prý nabízí nespočet záchytných bodů, ke kterým se můžete vracet, kdybyste se začali ztrácet. Podzimní fandění a podporu zahajuju 25. září.
❤️ koučuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujete ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.
💪 dělám dobro ve Spořce – vyprávíme o tom textem i mluvou. Pro hybatele místy, kde působí, otevíráme program Silnější hybatelé, vrací naději, že na světě nejste sami.
☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.
Líbí se vám moje psaní?
aneb co teď
Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.