Říci si o pomoc je odvážné
Přiznám se, docela dlouho jsem si zakládala na tom, co vše zvládnu vlastními silami a s čím vším nepotřebuju pomoc. Je mi to do značné míry vlastní.
Provází mě to už odmala. Poznáte to například tak, že dosud správně nedržím tužku, protože jsem si prostě chtěla úchop vymyslet sama. Když krájím zeleninu, mého muže přepadají mdloby. Protože mi to obvykle trvá neúměrně dlouho a navíc vytrvale odmítám jeho snahy mi ukázat, jak to můžu dělat lépe, efektivněji a rychleji. Racionalizuju si to tak, že „dělám mindfulness“.
Tímto mým nastavením nejvíce otřásla nenadálá hospitalizace právě mého muže na podzim 2019. Z plného zdraví skončil na plicní ventilaci a s krevní sraženinou. Když ho odvezla sanitka a já vedle oddechujících dětí čekala na zprávu, jestli se dožije rána, běžela mi hlavou řada věcí.
Hned druhý den mi došlo, že se bez pomoci druhých neobejdu. Moji rodiče tou dobou taky stonali. Takže obvyklá linka pomoci nebyla dostupná. A já věděla, že jestli chci muže aspoň na chvíli vidět a donést mu kartáček, potřebuju nutně, aby mi někdo na chvíli pohlídal děti.
Tehdy mě podrželi kolegové z práce, kteří se u mých dětí střídali. Já tak mohla chodit za mužem. Od návštěv u postele, kdy z něj trčela jedna hadička vedle druhé, jsme se dostali až k vtipkování na chodbě na téma, že má krásně zafačované nohy a vypadá jak tanečnice. Po týdnu ho propustili domů. Třikrát sláva.
Říci si o pomoc v první vlně šlo. Taky mi pomohlo vědět, jakou pomoc nutně potřebuji. Bylo to hlídání dětí. A ty první dny o něj nebyla nouze. Ve chvíli, kdy byl muž konečně doma, se zdála krize zažehnána. Nabídky pomoci začaly odeznívat.
Muž se doma léčil ještě tři měsíce. Kolikrát to na mě padalo. A já se v téhle době naučila mluvit o tom, co potřebuju a dopřávat si to. Zjistila jsem například, že mi nepomáhá řešit s druhými, kolik kapacity plic má muž momentálně k dispozici a jaký výhled má před sebou. V takových chvílích jsem se naučila říkat: „Nevíme, proměňuje se to, vyprávěj mi teď něco o sobě, ať se trošku rozptýlím.“
Uvědomila jsem si, že je skvělé mít spojence přímo v místě. Já toho svého, nebo spíš tu svou, našla díky jedné jízdě ve výtahu. Nestíhala jsem vařit, doběhla jsem pro velkou krabici pizzy a přistoupila ke mně sousedka.
Podívala se na krabici a říká: „To vypadá na pěkný večer. Bude párty?“ A já na to: „To ne. Můj muž je v nemocnici a já nějak nezvládám vařit. Děti to ale potěší.“ Rozloučily jsme se. Zašly do svých bytů. A za pět minut se ozval zvonek.
Za dveřmi stála sousedka a říkala mi: „Já jsem Jitka. Tady je moje číslo. Dejte si ho na lednici. A cokoli budete potřebovat, zavolejte mi. Klidně vám pohlídám děti. Klidně vám donesu jídlo. Řekněte si.“
Jitce jsem (zatím) nezavolala. Ale na to, co pro mě ten den udělala, nikdy nezapomenu. Stalo se přesně to, co se popisuje v psychologických knížkách. Když víte, na koho můžete zazvonit a říci mu o pomoc, přichází pocit klidu, vědomí, že nejste sami, že máte kam sáhnout. Číslo na Jitku mám na lednici i v telefonu. Když se potkáme, vždy prohodíme pár slov a já cítím blízkost.
Zjistila jsem, že když mi někdo řekne „Jak ti můžu pomoct?“, často se nezmůžu na odpověď. V hlavě mám prázdno a nic mě nenapadá. Když mi zavolala kamarádka, že jede kolem a že mi donese jídlo, byla jsem jí vděčná, a poprosila ji, jestli po cestě zvládne vyzvednout dceru ze školy. Konkrétní nabídka pomoci mi zbystřila pozornost a já věděla, co dalšího mi pomůže.
Říkání si o pomoc často vnímáme jako projev slabosti, důkaz toho, že to nezvládáme, přiznání si toho, že jsme zranitelní, občas i bezmocní. Já se ten podzim naučila jednu klíčovou věc – že říkat si o pomoc je odvážné.
A tak se v té dovednosti zdokonaluju. Občas poprosím druhého, jestli pro mě udělá o krůček víc. Jestli mi kurýr naloží těžkou krabici do výtahu, jestli donáška může přijít až před byt, jestli schůzku můžeme posunout o pět minut, protože potřebuju na chvíli vypnout, jestli můžu utéct ke kamarádce a na chvíli si popovídat. Nestává se mi, že by mě někdo odmítl, a když ano, dá mi jasný důvod.
A prozradím vám ještě jednu věc: ve světě, kde je spousta lidí, kteří jsou ochotni mi pomoci, se mi krásně žije. Vnímám ho jako místo, kterému na mě záleží, které se o mě stará a neváhá mě podpořit.
Výzva na závěr?
Posilujte svou odvahu a řekněte si dnes o pomoc.
Třeba jen pro připomenutí toho, že žádný z nás není opuštěný ostrov.