Sevřelo mě vlastní tělo
Tříměsíční pauzu jsem neplánovala. Ukousla jsem si osobnější téma, dávala jsem mu tak měsíc, maximálně dva. Jsou to už tři. Pár postřehů, než mi tělo dovolí víc.
Nemám ráda drama. A dlouhé odmlčení zkrátka drama vyvolává. Napíšeš ještě něco? občas se někdo stydlivě zeptá. Většinou si jen povzdychnu a odpovím: Ano a už teď se na to těším jak malá. Má pnutí psát bývají spolehlivě silná.
Ne každý se však zeptá. Ne každý mě však zná. Psaní je pro mě způsob zachytávání reality. Obvykle po něm lze sáhnout, když mezi prsty začnu rozeznávat vlákna toho, co má vzniknout.
Dobře tak vím, že ve skutečnosti chci psát jiný text a že ho dřív nebo později stejně napíšu. Až mě pustí. Dnes chci především dát vědět. Neprodlužovat zbytečné mlčení. Shrnout pár motivů. Dát vědět, čím žiju, když zrovna nepíšu. A taky se omluvit. Vám i svému tělu.
Mé tělo je klec a mysl drží klíč
Vždy, když muž pouštěl tuhle poměrně dlouhou skladbu ze svého playlistu, zdvihala jsem obočí. My mind holds the key. Má mysl drží klíč. Tomu se mi věřit nechtělo. Denně potkávám klienty, kterým hlava rozhodně nepomáhá. Mysl je však širší pojem, tak jsem ji pro tentokrát vzala na milost.
Zjistila jsem, že mé tělo je projekčním plátnem mé duše. Obvykle se zanese něčím, co si musím vyřešit hluboko uvnitř. Tak si vysvětluju šest týdnů s plnými dutinami. Bylo potřeba odněkud odejít a já lpěla na tom, že zůstanu, i když mi to ubližovalo.
Když jsem odešla, začaly se dutiny rázem čistit, vál jimi svěží vzduch. Měl to být cenný konec eskapády. Zábavná historka k vyprávění. Další důkaz toho, že už nejsem ochotná uřezávat kousky sebe, abych někam zapadla. Nestačí mi, že je něco hezké. Potřebuju, aby to bylo živé. Aby to tepalo.
A pak jsem si skřípla žebro. Mechanicky. Kupodivu se mi to povedlo celkem snadno. Stačilo sedět ve stejném autě jako náš spící syn. Auto se dalo do pohybu. Synem napřed do silnice. Kdybych byla prozřetelná a udělala si řidičák, věděla bych, že se ručka zatahuje tak, že se nemačká ten čudlík. Já ho mačkala. Dlouhé tři minuty. Naštěstí vše dopadlo dobře. Až na to žebro…
To dokáže bolet překvapivě dlouho. Druhý den jsem si chvíli myslela, že mám infarkt. Pak mě uklidnilo, že mě svírá bolest na pravé straně. Klid byl dočasný. Z plánované procházky mě kamarád vezl bledou domů. Říkala jsem, že asi nějaká rýmička. Neměla jsem teplotu, a přesto jsem zvládla propotit všechna svá merino trička. (A že jich mám…) Taky jsem zvládla doprovodit dceru na tábor a odnést jí pěšky na nádraží batoh. Pak už jsem dva dny nevstala.
Panikařit jsem začala druhou červencovou neděli. Podezírala jsem pravou plíci. Blekotala jsem něco o tom, že v ní mám kostku ledu. To vyvolalo klíčový dotaz: Co žebra? Čtvrté žebro vpravo. Tělo si myslí, že koupilo čistý průstřel a chystá se zemřít. Já ho v dobré víře hnala po všech čertech. Jednou mě ten dědičný přebytek vůle doprovodí na hranu hrobu. Třeba ho stihnu rozpustit o kousek dřív. Doufám.
Během července jsem se dokonale naučila neobývat tělo. Nesestupovat níž než po vrchní hranu prsou. Mělo to pár vedlejších efektů: třeba narážení do věcí, nebo rozlévání sklenic. Jinak mi to přišlo v pohodě. Pak si mě má terapeutka Jitka konečně vzala do parády. Hodina masáže. Obě obočí zdvihlá. Kupodivu neocenila moji superschopnost, že mysl drží klíč.
A tak jsem minulý pátek podlehla laskavému naléhání svého muže: dokud se do toho těla nevrátíš, tak se neuzdravíš. Rozprostřela jsem péči o děti, a odhodila povinnosti. Spala jsem, plakala bolestí a zase spala. Včera jsem se po měsíci poprvé mohla víceméně bezbolestně nadechnout.
Postupně se zabydluju a tělo ještě mockrát opečuju. Pořád k němu bývám neuctivá. I když vím, že skutečný klíč drží ono. Až se rozhodne, že nebude, moje mysl mu to nerozmluví. Omlouvám se. V rámci své zásady, že každou bolest lze přetvořit, jsem si na LinkedIn, kde trénuju psaní i v bolestech, odložila tuhle glosu:
🧠 & ❤️ Zatímco lidé, kteří primárně dělají, počítají, kolik procent hlavy a srdce do čeho vkládají...
🙌 & 🪄 ...my, kteří primárně jsme, si každé ráno klademe otázku, zda se vrátíme do těla, nebo už se odebereme do říše divů. O naší klíčové otázce napsal hru i Shakespeare.
☠️ Tak se to víceméně snažíme uhrát déle než Hamlet a Ofélie. Za oba nás srdce bolí. Až jednou přijde náš čas, stejně ten odchod bude epický. Tak proč ho urychlovat...
🍷 Bez srdce do ničeho nejdeme a naše hlava umí nacházet cesty. Procenta počítáme třeba u piva nebo vína. Tam je dobré je znát. Minimálně odhadneme, jak moc nás ta hlava bude druhý den bolet...
Dizertace na jednom obrázku
Kdysi jsem uměla jezdit na PhD Existenci, jednou se to snad zas naučím. Byl to pro mě posvátný prostor, užívala jsem si ho s úžasem. Hluboce mě inspirovalo, když má akademická ikona sdílela, že svůj největší přínos spojuje s letáčkem, který připravila pro rodiče dětí před nástupem do školky.
Svoji víceméně úspěšnou akademickou dráhu, kterou jsem hrdě formálně nedokončila, jsem se rozhodla po jejím vzoru uzavřít dizertací na jednom obrázku. Vložím ho sem i s krátkým popisem, ať si nevyčítám, že mé dnešní psaní nemá žádnou hodnotu.
Tohle je můj aktuální objev. Takový ten kousek skládačky. Dlouho jsem ho držela v ruce, pozorovala, a pak se rozhodla, že by mohl patřit sem.
💥 STRES. Každodenní trénink. Něco nás vyruší a my na to zareagujeme. Buď jsme díky tomu (dočasně) silnější, nebo slabší. Pořád dokola. 50x za den. Pokaždé to může dopadnout jinak. Čím líp trénujete a čím lepší podporu máte, tím líp tuhle hru ovládnete. Můžete ji kalibrovat donekonečna.
💣 OTŘES. Je jako dopad bomby. Vše, co jste znali, popadá. A vy to stavíte znova. Neskutečně to bolí. Pochybujete. Každý kousek života berete do rukou a prohlížíte si ho s otázkou, kam patří. Někdy se vám v ruce rozpadne na písek a letí pryč. Nový obraz často skládáme léta. Proto jsme to ve chvíli dopadu bomby „nemohli říct“. Neuměli jsme to, i když si společnost myslí, že jsme to „říct měli“. Stresový trénink trochu pomůže. Nikdo z nás však dopředu neví, jak to po dopadu bomby bude vypadat, jak se v této situaci zachová, jaký tvar poskládá. Fantazie na tohle téma patří do krásné literatury. Nepatří ji říkat lidem, na které bomba spadla. Tady se tvoří. Vše od sebe přes smysl události po smysl života. Tady vzniká umění. Po dopadu bomby nikdo z nás neodchází stejný. Jsme jiní a někdy neskutečně krásnější.
🐈 A. Vtip je v tom, že oba stavy jsou vždy přítomné současně. Jako život a smrt. Jako dobro a zlo. Jako světlo a tma. Jako svoboda a odpovědnost. Jako zranitelnost a odolnost. Stejně je vždy přítomné trauma a resilience. Odpojení od života a spojení se životem. Rozhoduje, co vyživujeme, co je v našich silách nechat růst.
🌅 Já vyživuju resilienci. Někdo mě sem s tímhle darem poslal. Není to sranda, je to služba. Hořkosladká. Je mi ctí 🙏
Zatímco jsi spala
Kolem slunovratu jsem se přeměnila v zlou saň. Měla jsem pnutí setnout hlavu jednomu Krasoňovi za druhým. Snad týden jsem si toto své pnutí nedokázala vysvětlit a zároveň jsem se nedokázala udržet. A pak…
I náš pohádkový svět duše má své nerovnováhy. Mě kolem slunovratu praštila do očí rozdílnost těchto dvou příběhů. Zatímco on spal, všichni o něj pečovali (a kamarád vykecal, že mu propíchl varle). Zatímco ona spala, někdo ji možná zneužil (a nikdo nám k tomu už víc neřekne).
A tak mě na chvíli Krasoň znepokojil víc, než by si zasloužil. Nikdo totiž s jistotou nevíme, jak tu Sněhurku nakonec probudil. Měla nám to říct? Nemohla. Je dobré s otázkou „Co se tehdy skutečně stalo a proč se o tom nemluví?“ žít. Nebo si třeba pustit film Mluv s ní a přemýšlet, nakolik je Benigno benigní. Sněhurka je jediná Disneyovka, na jejíž projekci se děti hromadně počůrávaly (údajně kvůli temnému lesu).
Až příště někdo bude zas vyprávět „Když si žena sundá džíny / sukni, tak“, doufám, že nás obočí najednou zvedne tolik, že se mluvčí omluví a zmlkne. V této rovině následuju vzoru svého školitele a jsem behavioristkou. Rezignuju na obsah v hlavě, klíčové je, jak se člověk zachová.
O spícího člověka (nejčastěji ženu) se pečuje, střeží se bezpečí. Bez ohledu na to, jak krásná a lákavá je. Máme dost strategií zvládání, kterými si můžeme v danou chvíli pomoci. Jeden krok vedle a ztratíme ji, vztah i sebe. Dost drahá cena.
Tak nějak jsem smutná – a pak i naštvaná – z toho, že musím i v jedenadvacátém století vysvětlovat, že kromě útoku a útěku existuje i strnutí. Že strnutí není souhlas. Žena umí mluvit, nestačí, že leží a hledí. Pokud s vámi žena nemluví, nesouhlasí. A ano, mluvit se dá i očima. A ne, spor se neodehrává o držení dveří.
Vtipněji vám to převypráví Martin Stránský. Na rozdíl ode mě nemá plné dutiny, má krásný hlas a strnutí říká lidsky bezvědomí:
„A když jsou lidé v bezvědomí, nedělejte jim čaj. Lidé v bezvědomí nechtějí pít čaj. Navíc ani nemohou odpovědět na otázku: Dáte si čaj? Protože jsou v bezvědomí. Jo, možná byli při vědomí, když jste jim nabízeli čaj. Ale než jste uvařili vodu, vylouhovali sáček a přidali mléko, upadli do bezvědomí. Tak odložte čaj a ujistěte se, že jsou v pořádku.“A vztah ke Krasoňovi? Napravím si ho v seriálu Bylo nebylo. Dopadne to dobře:
(Krasoň skočil do cesty šípu, kterým chtěla Sněhurka zabít královnu. Teď mu šíp trčí z ramene.)
Krasoň: Miluju tě, Sněhurko.
Sněhurka: Ale já tě nemiluju. Ani si na tebe nepamatuju.
Krasoň: No, na tom mi nezáleží. Jediné, o co mi jde je, abys ty nezapomněla, kdo ve skutečnosti jsi. Raději bych zemřel, než bych dopustil, aby se tvoje srdce naplnilo temnotou.
Sněhurka: Ty bys pro mě opravdu zemřel?
Krasoň: Vypadá to, že to předstírám?
Prosím, nenechte srdce naplňovat temnotou. I tak se toho děje dost...
Nic se ti nevyrovná
V blízkém kruhu přátel oplakáváme Sinéad. Byla totiž hlasem, který otevřeně promlouval o bolesti. Který se nenechal umlčet. Pomáhala nám přežít těžká léta. Držela nás nad vodou. Teď poneseme její svědectví. Doufáme, že na to máme dost síly.
„Když jsem dospívala, někdo mi tuhle nahrávku nechal na posteli. Nikdy jsem nezjistila kdo. Nikdy předtím jsem o ní neslyšela a nikdy jsem nic podobného Sinéad neslyšela, ani neviděla. Otevřela mi oči. Díky ní jsem viděla svět jinak. Šla jsem na její první dublinský koncert po vydání. Úplně mě odrovnala. Její půvab, elegance, krása, síla, hlas. Její tutu a martensky. Ikona. Byl jsem unešená. Setkala jsem se s ní dvakrát a v obou případech ve mně zanechala hluboký otisk. Byla milá a laskavá. Svět ji potřeboval, ale nebyl připraven na její divoké hledání pravdy. Požehnej Sinéad. Doufám, že najde klid a její rodina prostor k truchlení.“
Vzpomínám, jak jsem mámě kdysi pouštěla z kazety v autě Nothing Compares 2 U. Ještě teď mám husí kůži. It will be so lonely without you here… Teď si s mužem v autě zpíváme písně na hraně sebevraždy, jak je onehdá glosoval. My hořcesladcí jsme zkrátka křehcí. Proto je tak důležité se vzájemně držet a nenechat se padnout.
Nad čím si dásním
aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní
🚂 Jeďte k Marušce na Chalupu u Šrámků. Maruška je přesně ta vzácná bytost, která dokáže objevit poklady na pár kilometrech kolem místa, kde se narodila. Když mi vyprávěla příběh lip, pod kterými se zrovna houpaly naše děti, měla jsem slzy v očích. Bylo to první místo, odkud můj syn nechtěl jet domů a po kterém se stále ptá, kdy se vrátíme. Maruška píše i skvělá psaní o krajině kolem chalupy, vřele doporučuju.
📚 Knižní tip přidám na Daleko od hlučícího davu a tentokrát mě nenazlobí ani to, když si dáte film. Hraje v něm má (i Marcusova) milovaná Carey Mulligan a nádherná Anglie. Fázi It is my intention to astonish you all už mám snad za sebou, místo toho si řadu let plánuju užívat mlčenlivých objetí svého Gabriela, tedy Martina. It is still difficult for a woman to define her feelings in a language chiefly made by men to express theirs.
🎶 Music & Lyrics… jde za Brucem Springsteenem, který si jako citlivý kluk vysloužil celou podkapitolu v knize Sensitive.
„Children are asking if it's alright / Will you be in our arms tonight? / Morning is morning, the evening falls I got / Too much room in my bed, too many phone calls / How's everything, everything? / Everything, everything / But you're missing, you're missing / God's drifting in heaven, devil's in the mailbox / I got dust on my shoes, nothing but teardrops“
Tipy na příběhy
aneb jaká krátká psaní jsem potřebovala číst
🇷🇸 Srbové u nás rozhodně nepatří mezi oblíbený národ. Jejich davové protesty vnímám jako nadějné i dějinotvorné, i když o nich většina lidí u nás ani neví.
🌲 Etika? Za mě jedna z klíčových disciplín nové doby. Nad Lesem v domě jsem se drobně rozhořčila už posledně. Až utichne bouře, nejspíš taky utrousím glosu. Doporučuju text filosofa Tomáše Koblížka, z mého pohledu je brilantní.
👂 Dlouho jsem si myslela, že sluch není můj dominantní smysl. Odmítám třeba poslouchat podcasty, aneb věci, které mluví. Po přečtení tohoto rozhovoru si naopak myslím, že mám velmi citlivý sluch a ne každého s jeho náladou si chci pustit domů do obýváku. Ani klienty tam nevodím.
🫶 Jak se tělo a duše snoubí, vám dokážou (líp než herci) vysvětlit fyzioterapeuti.
Ivana mluví
aneb zkouším vdechnout život starším psaním
Když zrovna nemám plné dutiny 🙏
🎤 #3 Kdy se lámeme – Chvíle, kdy se lámeme, jsou důležité pro porozumění krajního pólu metafory ohnout se, ale nezlomit. Co nás láme? A jak můžeme zacházet se svými zlomy?
Co dělám
aneb kde a nad čím se můžeme potkat
✍️ píšu – kdykoli si můžete projít moji 💦 Studánku. Učí ladit se na jednotlivé vnitřní hlasy. Začnete, kdy chcete, společně zážitek shrneme na závěrečné konzultaci. Může pomáhat, nechci za ni peníze. Ať slouží…
🤝 učím – jak vyživovat resilienci, umění ohnout se, ale nezlomit. Dvakrát ročně provázím kurzem 💧Pramen. Prý je to to nejlepší co v poměru cena, výkon a hodnota nabízím. Už nacvičuju fandění do podzimního běhu.
🎯 koučuju – s radostí podporuji při tvoření (se) – naslouchám, ptám se, fandím, vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. Střežím, že se ke světu vztahujete ve své síle a ne v zajetí svých zranění.
💪 dělám dobro ve Spořce – vyprávíme o tom textem i mluvou.
☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku. Taky si občas sednu do žižkovské Pracovny, kde tvořím podcasty. Můžeme si napsat a dát si spolu filtr.
Líbí se vám moje psaní?
aneb co teď
Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.