🌾 Stéblo ~ Co je resilience?
Je to přes rok, kdy jsem sem přestala psát. Místo toho jsem začala skládat knihu. Stéblo. Nádech a výdech. Přišel čas odzkoušet, zda jsem se vydala tím správným směrem. Odpověď je ve vašich rukou.
Navzdory nepřízni
Příběhy o zvládání těžkostí si lidé vyprávějí od nepaměti. Pohádky popisují zápolení, proměnu i vytrvalost tváří v tvář nesnázím. Jejich hrdinové překonávají na cestě za šťastným koncem nesčetně nástrah i sami sebe. Nakonec uspějí – díky své snaze, rozvaze, leckdy i díky zásahu magické síly.
Druhá světová válka přenesla pozornost celého světa k situaci dětí, které zažily bombardování, hladovění, vysídlení či genocidu. Řada z nich přitom prospívala lépe než dospělí. Příběhy o tom, jak se vyrovnáváme s nepřízní, se staly předmětem vědeckého zkoumání ve snaze porozumět příčinám duševních nemocí a poruch chování.
A jak to celé začalo? Vyhodnocováním rizik. Míra rizikovosti se začala posuzovat v Anglii devatenáctého století při pojišťování lodí. Loď, která měla věčně opilého kapitána, nespokojenou posádku a do které zatékalo, měla nejdražší pojištění. Stejný koncept byl záhy přenesen do oblasti veřejného zdraví k popisu rizik prostředí. Začalo se mluvit i o rizikových dětech (angl. high risk children).
Pokud bylo dítě vystaveno rizikovým faktorům, předpokládalo se, že v životě neuspěje. Toto tvrzení zpochybnili vývojoví psychiatři a psychopatologové. Emmy Werner sledovala déle než padesát let děti na Havaji. Norman Garmezy se zaměřil na potomky matek s psychiatrickou diagnózou. Michael Rutter zkoumal děti vystavené dlouhodobému stresu a děti z rumunských sirotčinců. V českém prostředí se tématu věnovali zejména Zdeněk Matějček a Zdeněk Dytrych. Nezávisle na sobě popsali, že řada dětí vystavených mnoha rizikovým faktorům prospívala.
Děti, které (nejen) přežily
Chlapec, který přežil. Harry Potter. Jeho příběh v krásné literatuře málokdo dosud nečetl, nebo aspoň neviděl. Ve vědecké literatuře najdeme zdokumentovanou celou řadu příběhů dětí, které nejen přežily, ale v dospělosti i prospívaly. Pojďme si jich pár připomenout.
Na první pohled vypadal havajský ostrov Kauai v roce 1955 jako idylické místo pro život s nedotčenými plážemi, horami a deštným pralesem. Pro přistěhovalce z jihovýchodní Asie idylický zdaleka nebyl. Přijeli sem pracovat na cukrových a ananasových plantážích. Byli vykořenění, neměli dostatečné vzdělání a pracovali na špatně placených pozicích. Žili v bídě a potýkali se se závislostí na alkoholu a s duševními nemocemi. Do těchto rodin se tehdy narodilo každé třetí dítě, mezi nimi i Michael a Mary.
Michael se narodil předčasně, první tři týdny svého života strávil v nemocnici, oddělený od své náctileté matky. Jeho otec byl v armádě a vrátil se až o dva roky později. Během následujících osmi let k Michaelovi přibyli tři mladší sourozenci, jeho rodiče se rozvedli, matka z ostrova odešla a zpřetrhala veškeré rodinné vazby.
Mary se narodila do bídy jako dcera nevzdělaného zemědělce a matky s duševní nemocí. Mezi pátým a desátým rokem opakovaně zažívala psychické i fyzické zneužívání. Její matka byla několikrát hospitalizována na psychiatrii. V osmnácti letech přesto oba prospívali, byli úspěšní ve škole, populární mezi vrstevníky a věřili v dobrou budoucnost.
O téměř třicet let později na druhé straně Ameriky vyrůstali Ross a Judy. Rossův otec měl problémy s alkoholem, jeho matka s duševní nemocí. Když byli oba rodiče doma, neustále se hádali. Verbální agrese pravidelně přerůstala ve fyzickou – někdy po sobě házeli nábytkem, jindy nádobím nebo noži. Některé hádky probíhaly venku před očima sousedů. Ross plakal a prosil rodiče, ať přestanou. Zkoušel se mezi ně postavit a oddělit je. Zatahoval záclony, aby dění doma skryl před zraky sousedů. Schovával křehké a ostré předměty. Postupně se začal zavírat do svého pokoje a psal zde dobrodružné příběhy.
Judy žila se svým otcem a dvěma sestrami. Její matka se potýkala s bipolární poruchou a s utajovanou drogovou závislostí. Obývala horní patro domu a nikoho k sobě nepouštěla. Po rozvodu rodičů žila Judy se svým otcem, nevlastní matkou a nevlastními sourozenci. Nevlastní bratr ji několikrát pohlavně zneužil. Když jí bylo dvanáct, zemřel při autohavárii. Mezi šestým a osmým rokem navštěvovala čtyři různé školy a pětkrát se stěhovala. Její život byl plný zmatku, úzkosti, vzteku a frustrace. V 15 letech se odstěhovala k matce, o kterou se musela starat. Několikrát volala záchranku, když ji našla ležet v bezvědomí na podlaze. Judy byla zpočátku velmi uzavřená, ve dvanácti letech si našla několik přátel, začala se dívat na život jako na příležitost a začala vynikat téměř ve všem, do čeho se pustila.
Oba v dětství našli způsob, jak se odpoutat od okolního dění. Získali pocit nezávislosti a toužili uspět. V dospělosti prospívali. Ross se stal spisovatelem na volné noze a učitelem na univerzitě. Judy studovala v doktorském programu a koordinovala podpůrný program pro školy. Oba měli stabilní rodinné zázemí a dlouhodobé vztahy. Jejich přátelé je vnímali jako oblíbené, inteligentní a nápomocné. Neprožívali bezmoc, věřili, že jsou aktéry svého života. Oba si vybrali profese, ve kterých mohli pomáhat druhým. Přesto si řadu let kladli otázku, jak je možné, že se jim daří.
Po revolučním roce 1989 obletěly svět fotografie dětí z rumunských sirotčinců. V nevyhovujících podmínkách jich zde žilo okolo 170 tisíc. Byly podvyživené a zanedbané. Většinu dne seděly nebo ležely v postýlkách, jediným rozptýlením jim bylo pohupování těla. Na jednu pečovatelku připadalo okolo 20 dětí.
V takovém sirotčinci strávil první dva roky svého života i Mitch. Osvojili si jej věřící rodiče z Kanady, kteří měli vlastní 3 děti a dalších 8 adoptovaných. Při osvojení uměl používat pouhých 5 slov. V průběhu dětství se potýkal s impulzivitou a s problémy se soustředěním. Přesto v 16 letech prospíval, vynikal ve sportech a v hudbě. Připravoval se na studium medicíny, přivydělával si jako plavčík na blízké univerzitě a aktivně se zapojoval do dění ve farnosti.
Za jakou cenu? Otázka, kterou je třeba dodávat a na kterou je třeba myslet. Máme touhu věřit, že co tě nezabije, to tě posílí. Je však fér dodat, že to něco stojí. Jedinci, kteří prožijí významnou nepřízeň, si odnáší určitou jizvu nebo trvalý následek.
U sledovaných obyvatel Havaje, kteří prospívali, se ve středním věku objevilo více zdravotních problémů než u jejich vrstevníků. Nejčastěji se pojily s bolestmi zad a nadváhou a byly spojovány s dlouhodobým působením stresu. Překonání těžkostí nás může stát obrovské úsilí a může způsobovat další stres. Promění nás, zanechá na nás svůj otisk, neznemožní nám však prožívat naplněný život.
Jak takovým dětem říkat?
Otázka, kterou si dříve nebo později položí každý, který něco nového objeví a začne popisovat. Děti s podobnými příběhy byly nejdříve označované jako nezranitelné (angl. invulnerable). Překonaly překážky v podobě chudoby, špatného zdraví i zanedbávání. Vyrovnaly se s aktuálními těžkostmi a měly dostatek sil otevřít se životním dobrodružstvím a novým zážitkům.
Britský psychoanalytik Elwyn James Anthony je popisoval pomocí metafory ocelové panenky.
Mám tři různé panenky – jedna je skleněná, druhá plastová a ta poslední z oceli.
Pokud do nich uhodím kladivem, skleněná se rozbije, plastovou poškodím,
ale ta z oceli zůstane téměř netknutá.
Garmezy je charakterizoval jako děti odolávající stresu (angl. stress-resistant children). Werner mluvila o tom, že se ohnou, ale nezlomí (These people may bend but don’t break). V názvu své knihy z roku 1982 (angl. Vulnerable But Invincible: A Study of Resilient Children and Youth) je označila jako resilientní. Nepříznivé události je nezničily, naopak je posílily, vybavily je soucitem a zájmem o druhé.
Co je resilience?
Význam slova resilience odkazuje na možnost odrážet se, odskakovat (lat. resilio, resiliere). V přírodních vědách označuje schopnost tělesa pružně se deformovat, vrátit se do svého původního tvaru poté, co bylo taženo, rozpínáno, stlačeno, nebo ohnuto. Jeho kapacitu pojmout energii při deformaci a po uvolnění tlaku obnovit energii původní.
Do věd o člověku pojem přenesla Emmy Werner v roce 1982. Označovala tak děti, které úspěšně čelily nepřízni, které se ohnou, ale nezlomí. Ve vědách o člověku je pojem metaforou. Kromě současně přítomných kvalit pevnosti a pružnosti naznačuje i to, že existuje určitý bod, po kterém je návrat těžký, ne-li nemožný. Bod, kdy se zlomíme. Pro Emmy Werner představoval duševní nemoc či (sebe)destruktivní chování.
Od roku 2005 každoročně narůstá počet studií, které pojem používají. Mezi lety 2004 a 2014 narostl počet vyhledávání pojmu resilience v prohlížeči Google o 124 %. Od začátku pandemie celosvětově o dalších 40 %. Svou definici má mimo jiné v ekologii, ekonomii, společenských vědách i v psychologii.
Analýzou 994 studií a více než 35 tisíc výskytů pojmu se podařilo objevit definici, která může tvořit most (angl. bridging) mezi jednotlivými disciplínami, a umožnit tak propojení vědy, praxe i politiky.
Resilienci vymezuje jako kapacitu systému nebo jedince
odpovídat na změny a zachovat si přitom svou identitu.
V oblasti duševního zdraví věnovali vymezení pojmu nejvíce úsilí výzkumníci, kteří se zaměřovali na vývoj dětí v rizikových podmínkách (tzv. vývojoví psychopatologové), a pozitivní psychologové. Ti první vymezují resilienci jako úspěšné zvládnutí situace, ve které jsme vystaveni výrazné nepřízni. Ti druzí jako schopnost vytrvat a přizpůsobit se, když věci nejdou tak, jak si přejeme, a jako klíč k životní spokojenosti. Oba směry se shodují, že se jedná o kapacitu, kterou lze rozvíjet.
Kapacita, kapacita, kapacita
Resilience byla nejdříve vnímána spíše jako charakteristika osobnosti (angl. resiliency). Jeanne a Jack Blockovi popsali ego-resiliency, kterou tvoří flexibilita fungování v proměňujících se podmínkách, odolnost charakteru a také to, nakolik je člověk zásobený zdroji, nakolik se mu daří aktivně se zapojovat do okolního dění a podávat vyrovnaný výkon v zátěžových situacích. Takto vymezená charakteristika nepředpokládá vystavení významné nepřízni.
Pokud na resilienci nazíráme jako na charakteristiku osobnosti, můžeme snadno dospět k názoru, že někteří jedinci překonání nepřízně nezvládnou, protože k tomu nejsou dostatečně vybaveni. Toto pojetí tak může vést k viktimizaci. Obětem nepřízně vyčítáme, že nejsou dostatečně schopné. Výzkumy existenci této osobnostní charakteristiky zatím nedoložily. I proto je vhodnější uvažovat o resilienci jako o kapacitě.
Proč nepoužívám pojem odolnost?
Často se můžete setkat s českým překladem ve tvaru odolnost či psychická odolnost. Chvíli jsem s ním sama experimentovala, nakonec jsem se rozhodla od něj upustit. Nesedí mi to, co si s pojmem odolnost spojujeme. Často si představujeme, jak něčemu (nejčastěji stresu) vzdorujeme, odoláváme. Pojí se s velkým vypětím. S vymezením se. Je to pevnost, ve které se snadno ztrácí pružnost.
Pojem resilience třeba ještě tolik neznáme, ale má potenciál obsáhnout obě kvality. Být pružná i pevná. Být v pohybu, v dialogu. Být hledáním toho, kde je nám dobře právě tady a teď, aniž bychom ztratili to, kým jsme. Zatímco odolnost pro nás často představuje nějaký výsledek, po kterém toužíme, resilience je mnohem víc pohybem, životní silou, cestou či procesem, způsobem, jak toho dosahujeme.
Jak jsem se k resilienci dostala?
Objevila jsem ji, když jsem pracovala s dospívajícími. Nechce se mi k nim přidávat přídavné jméno, tak nedodám znevýhodněnými, ohroženými, rizikovými, ani traumatizovanými. Místo toho si vzpomenu na to, že občas svolali hromadnou bitku, nosili různé nestřelné zbraně, občas něco rozbili či podpálili, měli potíže se zákonem, užívali návykové látky a především věřili, že je nic dobrého nečeká. Trvalo, než si mě k sobě pustili.
Po dvou až třech letech to však zpravidla přišlo. A já pod tou drsnou maskou začala často vidět strach. O tom, jak ho prožívají, jsem psala bakalářku. Používala jsem v ní metodu koláč strachu – nakresli kruh, vybav si své strachy, rozděl kruh jako koláč, napiš do něj čeho se bojíš a znázorni, jak je daný strach velký.
Pořád myslím na možnou cestu dospíváním, která vzešla, když jsem vše poskládala. Dospívající, se kterými jsem pracovala, se na prahu dospělosti nejčastěji báli budoucnosti, že na všechno zůstanou sami a že to nezvládnou. Jejich strach byl tak silný, až je paralyzoval. Svíralo je přesvědčení, že nic nemá cenu. Útěchu pak nejčastěji hledali v návykových látkách. Hledala jsem, co by mohlo přispět. Strategie zvládání zátěžových situací mi přišly příliš pasivní. Objevila jsem resilienci.
Je to už třináct let. A tolik přečtených knih, že se k tomu dobrovolně nepřiznám. Nechci se vychloubat a především nechci prozradit, kolik jsem do nich investovala. Většina je naštěstí úspěšně schovaná ve čtečce, takže jsou téměř neviditelné.
Za tu dobu jsem zjistila, že se každý dívá na resilienci svou optikou. Pro někoho je to zastávka na cestě k jinému pojmu, pro jiného se jasně pojí s nějakou oblastí, ať už jsou to emoce, nastavení mysli či schopnost navazovat vztahy. Výrazně nás ovlivňuje také to, s kým se setkáváme, na kom resilienci poznáváme. Jinak píší ti, kteří pracují se zranitelnými cílovými skupinami, jinak ti, kteří mluví k manažerům.
Co resilience znamená pro mě?
Ráda integruju, a tak jsem si postupně začala skládat vlastní model. Dostatečně otevřený, abych do něj zvládla zapracovávat nové poznatky, dostatečně rámující, abych se o něj mohla opřít. Líbí se mi vymezení, že nám umožňuje reagovat na to, co se děje okolo nás, a přitom neztratit sebe. Ohnout se, ale nezlomit.
Nedílnou součástí vědeckého poznávání je pojmenovávání a popisování. Nerada však z resilience dělám něco nedostupného. Můžeme ji pozorovat všude kolem nás. Vidíme, jak se ve větru stébla sklání ze strany na stranu, aniž by ztratila svou podstatu a své kořeny. Vidíme, jak se rostliny otáčí za sluncem. Jak se pes chvíli sluní, a pak si přejde do stínu. Jak se děti oklepou poté, co se něčeho leknou.
Resilience pro mě představuje základní životní pohyb či sílu. Když ji chci přiblížit, přirovnávám ji ke studně či studánce. Není jedním stavem, je kapacitou. Neustále se proměňuje. Chvíli je v ní více vody a chvíli méně. Je neustálým dialogem mezi uvnitř a vně.
Co tvoří resilienci?
Názorů i teorií je celá řada, každá akcentuje a vyzdvihuje různý rozměr. Na úrovni jedince jsem si vytvořila pojetí vnitřních hlasů, které odpovídají na základní definici, že člověk je bio-psycho-sociálně-spirituální bytost. Přibližuji je právě na studně či pumpě.
Když zahlédneme někde pumpu, první, co vidíme, je, jakou má barvu, tvar, jestli je oprýskaná, či čerstvě natřená. Když potkáme druhého člověka, všímáme si, jak vypadá, co má na sobě, jaký drží postoj. Naše tělo neustále komunikuje k nám i o nás.
Když se zadíváme na vodní hladinu, jsou věci, které jsou očividné, i ty, které jen tušíme a jsou hluboko ukryté. Podobně funguje i naše mysl. Jsou myšlenky, které jsou snadno zachytitelné a dostupné, a i takové, které jsou tak hluboko, že se nám je jen stěží daří zachytit a leckdy o nich ani nevíme. Právě ty na nás zpravidla mívají velký vliv. Stejně jako kvalitu vody ve studně výrazně ovlivňuje to, co leží u dna.
Co se stane, když začneme pumpovat? Někdy voda teče a jindy ne. Někdy je rezavá, jindy průzračná. Pumpuje i naše srdce. Projevuje se to ve vztazích. Jeho tep se proměňuje podle toho, co je zrovna v našich silách, i podle toho, jaké vztahy spolu máme. Někdy dáváme, jindy bereme, někdy se otevíráme, jindy stahujeme.
A pak je tu to, co studnu obklopuje. Je to rozkvetlá zahrada, nebo vyprahlá poušť? Tady tvoří naše duše. Zde se odráží, co světu přinášíme. Zde si klademe otázku: proč jsem tu a čím mohu přispět? Zde tvoříme.
Podobný model můžeme snadno přenést i na větší celky.
Kdyby mě zajímala skupina, ptala bych se:
kdo ji tvoří?
jaká přesvědčení je spojují?
co se mezi nimi odehrává?
co společně přináší či tvoří?
Jak můžeme resilienci vyživit?
Život je proměnlivý i pomíjivý, jsou v něm krásné i bolestivé okamžiky. Doplňují se. Potřebují se. Patří k němu pohyb i ukotvení. Objevování místa, na kterém nám je dobře tady a teď a na kterém můžeme být sami sebou. Resilience nám v tom může být cennou oporou.
Čtení a filosofování o ní zpravidla změnu nepřinese. Pomáhá ji si ji prožít a osahat, zabydlet se s ní a v ní. Naučit se ji poznávat a vyživovat přímo v sobě. Tak, jak to prospívá právě nám. Můžete zkusit sáhnout po některé z knih plné aktivit, mně se osvědčuje si jich pár vybrat a plně se do nich ponořit. Osahat si je. Zažít si je.
Líbila by se vám taková úvodní kapitola knihy? Napište mi prosím svůj názor. Je pro mě neskutečně cenný.