Studánka pro duši

Když si dá člověk záměr ležet týden na gauči, začnou se dít věci.

Několikrát jsem se v duchu vrátila do dob svých studií psychologie. Že jsem na svém místě jsem vyrozuměla záhy. Jak to místo má vypadat, hledám dosud.

Jsem citlivka. Věci se mě hluboce dotýkají. Smysly se dívají pod povrch, a tak se snadno přehlcují. Už na škole jsem si neuměla představit scénář, ve kterém dostuduju, zavřu se do konzultovny a během týdne se v ní bude střídat jeden klient za druhým.

Můj záměr zněl jasně neukonzultovat se k smrti. Zčásti proto, že se mám ráda, zčásti proto, že nevěřím tomu, že během šesti konzultací po sobě dokážu předat stejnou hodnotu.

Po týdnu ležení na gauči jsem si uvědomila, že na něm ležím právě proto, abych se neukonzultovala. Poslední půl rok je pro řadu z nás náročný. Z mých oblíbených čtyř konzultací týdně, tak bylo leckdy osm.

Často jsem slyšela podobné věty:
„Připadá mi, že se svět okolo chvěje, hledám, čeho se držet.“
„Jsem ve zvláštním bezčasí. Přešlapuju na místě.“
„Mám v životě řadu krásných věcí. Nedaří se mi radovat.“ 
„Cítím samotu. I v davu lidí.“

A tak jsem se rozhodla, že kromě konzultací nabídnu i pouť vnitřní krajinou. A během ní vám předám to nejdůležitější, co jsem zatím o duši objevila. 

„Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les,“ veršoval Sládek. Já vám ukážu, jak ji objevit ve svém nitru a jak z ní během života čerpat. Studánka pro duši ke mně přišla ve snu. A několikrát se v něm i připomněla. Věřím, že přišel její čas. 

PS: Ráda dělám věci ve spolupráci. Právě čtete další blogletter Ivana píše a Eva kreslí. Obě rády zachycujeme okamžiky, kdy se svět jeví v pořádku. Moc rády to děláme společně. Oceníme vaše postřehy, jak nám to jde.