Svět potřebuje hybatele a hybatelky
A když ne svět, tak je určitě potřebuju já. Dodávají mi naději. A té je za únorových usmrkaných a bezesných nocí občas nedostatek.
I když mi vlasy prokvétají šedinami, zůstávám naivní. Naivní byla i má představa, že se po návratu z nemocnice záhy vrátíme k tomu, co a jak bylo dřív. Zapomněla jsem si vyrobit laskavý polštář. Sladké nic.
Jak to tak bývá, ten polštář nakonec vznikl. Jen bych mu neříkala laskavý. Byl usmrkaný, unavený a utahaný. Plíživý a bez kreativních výbojů. Plný nesplněných závazků. Neúprosně vracel k tomu, na čem na konci dne záleží.
Trefil se do kalendáře mé milované Evy Rybníčkové. Poctivě se držel únorového hesla bez bláta ani lotos nevykvete. Semínka kořenila, květ zůstával v nedohlednu. Čím víc jsem v noci nespala, tím víc jsem kočky mazlila. A na hybatele myslela.
Kdo jsou hybatelé? Pro mě lidé, kterým už nestačí pozorovat, přihlížet, komentovat. Jsou to ti, kdo nakonec vstanou a zkusí něco změnit, něco rozhýbat. Protože je něco hodně štve, nebo protože si něco hodně přejí.
Pokud s radostí sbírám nějaké příběhy, jsou to právě ty hybatelské. Není vždy snadné se k nim dostat. Většina hybatelů je svou esencí v pohybu, v terénu. Dělají, tvoří, nemají čas vyprávět.
Výstižně to popisuje Bruce Perry v předmluvě knihy The Boy Who Was Raised as a Dog (v češtině vyšla jako Chlapec, kterého chovali jako psa). Řada lidí ho oslovovala, ať o své práci s dětmi, které prožily traumatické zážitky, napíše knihu. Neměl na to čas.
Pak potkal novinářku Maiu Szalavitz. Oťukal si její styl psaní. Ověřil si, že nezkresluje to, co si přeje říct. A právě díky jejich společným rozhovorům si můžeme číst, jak rozhýbat a proměnit téma. Můžeme se na to dokonce podívat u Oprah.
Fascinují mě příběhy těch, kdo hýbají určitou lokalitou. Ztělesňují pro mě myšlenku, že svět drží pohromadě lokální sítě. Sítě nevznikají samy o sobě. Tvoří se tam, kde jsou výboje. Tvoří se kolem hybatelů.
Vznikají v rozhovorech, v diskusích, ve vyjednáváních a projednáváních. Je snadné vyhnout se rozhovorům s lidmi, kteří žijí kolem nás. Leckdy se nám do toho ani nechce. Nejsou naše bublina, náš šálek kávy.
Hybatelé ví, že potřebují nalodit i je. A tak to nevzdávají. Svou energií a nasazením je postupně strhávají. Testují. Chybují. Učí se. Selhávají. Posouvají se a s nimi i lokality, kde žijí.
Ve velkých médiích na jejich příběhy natrefíte jen zřídka. Lépe je objevíte, když se začnete ptát. Když se ze světa online přesunete do toho offline. Když se vydáte na různá místa v zemi.
Pořád se je objevovat učím. Někdy mi to jde líp a někdy hůř. Je to taková má osobní libůstka. A taky důvod, proč chodím na půl úvazku do práce. Zpravidla tím někoho překvapím.
Co to má společného s resiliencí? Hodně. Hybatelé přispívají k resilienci sousedství, komunit. Drží svět pohromadě. Těší mě vytvářet podmínky pro to, aby jim to přinášelo radost, aby to mohli dělat dlouhodobě.
Jste pražští? Vydejte se do Braníka. Sedněte si na chvíli do Periferie Cafe. Je tam šrumec. Uvnitř plno a lidé se zastavují koupit si třeba jen pečivo, které můžete za pár korun koupit kdekoli jinde. Věřím, že chodí za Mirou a za atmosférou, kterou tu vytvořila. Navíc tu můžete potkat 4 Kavky.
„Mám svůj mikrosvět ve svých sousedech. Čím je jich víc, tím větší je to síla.“
Mira Košťálková z branické Periferie Cafe
Pokud máte Prahy dost, vydejte se za Maruškou Horákovou do Chalupy u Šrámků. Připomíná zapomenuté krásy Drahanské vrchoviny a Moravského krasu ve stínu Macochy. Ukáže vám spoustu dalších krásných míst, na která si zpravidla nenajdeme čas, včetně zaniklých osad, o kterých skoro nikdo neví.
„Každý, kdo tu zůstává, má obrovskou odvahu. Musíme být soběstační a životaschopní a musíme držet při sobě, jedině tak se může region udržet.“
Marie Horáková z Chalupy u Šrámků
Lektorska jógy Irena Kubicová provozuje s mužem penzion Bohemian Cottage, desátým rokem pořádá konferenci Prolínání světů a vymýšlí, jak podpořit mladé aktivní lidi, aby se zapojili do dění v regionu. Nevymýšlí pro ně aktivity, nabízí jim příležitosti, pozornost, podporu a zájem.
„Proč mladí odcházejí? A co potřebují pro to, aby tu zůstali nebo se rádi vraceli?“
Irena Kubicová z Bohemian Cottage
Těch hybatelských příběhů je tolik, že jich většinu opomenu a udělám si tak záminku někdy zase navázat. Nabídnu ještě možnost zrenovovat si křeslo u Moniky v Tišnově, sestavit si kolo u Martina v Ostravě, svázat si kytici z kapradí u Kateřiny v Opavě, namalovat si vlastní hrnek u Markéty v Maříži (zvládnete to i v Braníku po cestě z Periferie).
Sotva si těch pár příběhů připomenu, hned je mi na světě líp. Ty blátivé únorové dny mi nakonec také prosvítili právě zájemci o další hybatelský běh. Bude na podzim. Když se dřív stmívá, přichází čas se zastavit a ponořit se do osobní inventury. Zamyslet se, co živit dál a co nechat jít.
Znáte svého místního hybatele, či hybatelku?
A jaký příběh byste o něm či o ní vyprávěli?
Ivana Štefková
– píšu – pro vybíravé na Pickey – dopřejte si více psaní, nebo mně kafe
– učím – rozvíjet resilienci, koncem března se můžete těšit na kurz
– koučuju – s radostí vás roztleskám při tvoření (se)
~ vysedávám – v žižkovské Pracovně, napište a můžeme spolu vypít kafe