Už nechci být silná za každou cenu
Příběhy o tom, jak někdo něco urval, mě nadzvedávají ze židle. Dlouhodobou frustrací. Přeju si žít ve světě, kde sami nic rvát nemusíme. Kde se radši zasmějeme, nebo si popláčeme. Společně.
Ostatně, nebyla jsem schopná urvat ani tohle psaní. Poté, co jsem si zahostovala v březnových Newsletterech Martina Kavky, potřebovala jsem si dát chvíli odstup. Tolikrát jsem se usadila k filtru do kavárny a leštila patičku. A pak jsem se místo psaní těla textu dívala do zeleně. Šťastná a s lehce tupým výrazem ve tváři.
Hostování je pro mě zajímavá zkušenost. Najednou se někde zjevím, zasáhnu množství lidí a vůbec nevím, co to vyvolá, co se děje. Hezky to ilustruje i fakt, že reakce na náš rozhovor sbíral na rozdíl ode mě Martin. Já dostala několik upozornění, že v Newsletterech jsem. Učím se s takovými situacemi zacházet.
Především se však učím zacházet sama se sebou. Věděla jsem, že psaní vyšlu do světa až ve chvíli, kdy bude opět moje. Ne takové, jaké si myslím, že by mělo být. Tahle myšlenka se ostatně kolem mě stále dokola točí. Sleduj, z jakého místa tvoříš. To rozhoduje.
„Co je pozitivní a co negativní čin?
Nezáleží na tom, jak se čin jeví či zda je velký nebo malý.
Podstatný je dobrý či špatný záměr, ze kterého vychází.“Patrul Rinpočhe: Slova mého dokonalého učitele
Umím na sebe dokonale vytvářet naprosto zbytečný vnitřní tlak. Vnitřně se zavázat k něčemu, co ode mě vlastně nikdo další ani neočekává. Učím se ten tlak rozeznávat. Rozpouštět. Odevzdávat. Někdy mi to jde líp a jindy hůř. Vím však, že z něj a v něm už nechci tvořit. Má psaní vyžadují volnost. Chci se jimi vyživovat. Nechci se jimi živit, nechci je svazovat.
Věděla jsem, že zvednu téma síly. Jsem už unavená tím, jak ji stále dokola popisujeme jako pól, protipól slabosti. Jako kýženou hodnotu, o kterou usilovat, nebo se o ni aspoň snažit. Bez ohledu na to, kolik energie nás to stojí.
Ideje metaxy a „jako by“ zpochybňují určitý způsob myšlení, do něhož jsme upadli spolu s dogmatickým křesťanstvím a moderním scientismem, způsob buď – anebo, úhel pohledu považovaný za přirozený a samozřejmý, že žijeme v rovině protikladů: den – noc, bílý – černý, jeden – mnoho, žena – muž, Bůh – svět, empirie – iluze, způsob nul a jedniček.
Metaxy a „jako by“ naopak poukazují na sféru, kde vše existuje paradoxním, nevylučujícím se způsobem, kde se obrysy světa vlní a stále zůstávají in statu nascendi, kde se může stát cokoli a protiklady se navzájem nevylučují, ale vytvářejí prototkáň skutečnosti, která se stává opravdovou teprve tehdy, když ji podrobíme pravidlům uvědomění a rozdílnosti.“
Olga Tokarczuková: Vnímavý vypravěč
O tom, že se krajní póly potřebují, mnohem více přemýšlím od přečtení knihy Susan Cain Bittersweet. Říkám si, že možná ani svět krajních pólů zcela neexistuje. Skutečnost se totiž odehrává někde mezi, obsahuje oba póly. Právě to je v pořádku. Právě to přináší hodnotu. A přitom většina z nás stále po jednom z oněch krajních pólů prahne.
Hořkosladké (v češtině snad sladkobolné?) spočívá v přijetí toho, že světlo a tma, narození a smrt, hořké a sladké jsou už navždy spojené.
Soucit řadíme na pozitivní škálu lidských emocí, pramení přitom ve sdíleném utrpení. Je hořký a ústí v sladké.
Naše smutky, pochyby i zranění jsou nedílnou součástí toho, kdo jsme, a často právě z nich pramení to nejlepší, co tvoříme.
poznámky inspirované knihou Susan Cain Bittersweet
Většinu svého skromného času na sociálních sítích trávím na LinkedInu. Tam se síla adoruje. Ti, kteří uspějí, jsou silní. Ti, kteří selžou, jsou slabí. O síle se píše jako o pohonu, na kterém je třeba frčet. Musíme na sobě pracovat.
Když nás síla opustí a šlehne to s námi, vytvoříme kolem toho další silácký příběh. Totální stopka. Kapačky. Vlastním úsilím jsme se postavili na nohy. Makali jsme na sobě. Přišlo k nám duševní probuzení. Objevili jsme novou formu adorované síly. Teď do ní chceme zasvětit druhé.
Nějak tyhle příběhy nedokážu docenit. Když je slyším, vzpomínám na odmítavou mysl, o které psal Daniel Siegel. Na příběhy, které se centrují kolem motivu Vystačím si, nikoho nepotřebuju. Fascinuje mě, že tomuhle příběhu stále utkvěle fandíme, ačkoli jeho prospěšnost vědecké poznatky vytrvale popírají.
Fascinuje mě, že ho adorujeme a že mu tleskáme. Ve mně se naopak zpravidla probouzí pnutí dotyčného obejmout a říct mu, že už nemusí. Nemusí být sám. Nemusí to urvat. Je nás tu víc. Když spadne, chytíme. Opřít se o sílu vztahů je stejně tak konejšivé jako odvážné.
Siegel si vznik odmítavého stavu mysli vysvětluje těžkými prožitky v dětství či v minulosti. Právě ty nás vedly k upřednostňování levé hemisféry. K tomu, abychom se začali starat sami o sebe a vzali život do vlastních rukou. Postřehy pravé hemisféry uzavíráme. Zaplavuje nás informacemi, se kterými si nevíme rady. Příklon k levé hemisféře nám umožňuje nepociťovat bolest a stesk po blízkých vztazích, které jsme nezažili.
Vytrvale tvrdíme, že nás minulé události neovlivnily. Jádro své identity tvoříme kolem autonomie. Na vztazích nezáleží. Naše minulost neovlivňuje naši přítomnost. Druhé nepotřebujeme, obejdeme se i bez nich. Rveme to sami. Protože to jinak neumíme. Bolí mě z toho u srdce.
Siláctví a touha po rekordech mě vedly k ponoření se do toho, jak o nich mluvíme. Posloužil mi k tomu článek Jana Lipolda. Uvádí ho slovy: „Zavřete na chvíli oči a zkuste si představit svět – bez rekordů. Bude existovat, jako existoval dřív a ještě dřív. Jenom nebude známé slovo ‚rekord‘. Ani rekordy samotné, ani rekordní cokoli, ani rekordmani v čemkoli. Podle mě by to nejen šlo, ale navíc by to bylo zdravé.“
„Z toho všeho vyplývá tlak, který rekordy vyvolávají. Úloha rekordů ve společnosti stoupá (na nový rekord). Je po nich sháňka, takže ustavičně (rekordním tempem) přibývají a přepisují se. Poselství věty ‚rekordy jsou tu od toho, aby se překonávaly‘ je ještě hlubší, než se obvykle soudí.“
Jan Lipold: Proč neexistuje světový rekord v nejpomalejším běhu na 100 metrů
Občas trháme rekordy v kuriózních oblastech. Třeba soupeříme, kolik kdo přečte knih. Jako by to mělo větší význam než to, co jsme si z nich odnesli a jak nás jejich čtení proměnilo. Svět rekordů nás vhání do trajektorie vzhůru – dále – více – rychleji. Zastavení či pohyb směrem dolů pak vnímáme jako selhání. Jako smutné rekordy.
Hřejivým balzámem se mi stala kniha Chvála pomalosti, kterou napsal dvacet let zpátky Carl Honoré. Píše v ní: „Když se každý rozhodne pro rychlost, přestane být rychlost výhodou a zbude pouze stupňující se tlak a ničivé závodění, kdo co zvládne rychleji bez ohledu na kvalitu.“
Trefně glosuje, že pomalost neznamená, že už navždy budeme vše dělat pomalu. Znamená, že se citlivě naučíme volit tempo tak, aby to odpovídalo tomu, co zrovna potřebujeme a co se od nás očekává. Sama si v pražském ruchu připadám často neadekvátně pomalá. Rozhodně mě to však už neruší. Často si to naopak užívám. Cenné otázky k držení si svého tempa klade Lucie Deptová.
„Existují lidé, kteří toho zdánlivě moc nedělají, ale jejichž přítomnost je rozhodující pro blaho světa. Kvalita jejich přítomnosti vytváří pozitivní prostředí pro ostatní. Jsou zde pro druhé, jsou k dispozici životu. Pro tyto lidi je nekonání konáním. Někdy možná i vycítíte touhu jen tak sedět a nic nedělat, ale když se tato příležitost naskytne, neumíte si ji užít.“
Carl Honoré: Chvála pomalosti
Nenáhodně se pomalostí vyznačují vysoce citliví lidé. O nich nedávno vydali knihu Sensitive Jenn Granneman a Andre Sólo. Představují v ní jednotlivé teorie citlivosti a přejí si pojem ukotvit. Nabízí zastřešující označení environmentální senzitivita. Teď ještě vychytat český překlad.
„Ať už ji nazýváte jakkoli, citlivost je definována jako schopnost vnímat, zpracovávat a hluboce reagovat na své okolí. Tato schopnost probíhá na dvou úrovních:
(1) vnímání informací ze smyslů
a (2) důkladné přemýšlení o těchto informacích nebo hledání mnoha souvislostí mezi nimi a dalšími vzpomínkami, znalostmi nebo myšlenkami.
Lidé, kteří jsou citliví, dělají více obojího. Přirozeně zachycují více informací ze svého okolí, hlouběji je zpracovávají a nakonec jsou jimi více formováni. Velká část tohoto hlubokého zpracování probíhá nevědomě a mnozí citliví lidé si ani neuvědomují, že to dělají. Tento proces se týká všeho, co citlivý člověk přijímá.“Jenn Granneman, Andre Sólo: Sensitivity (s překladem pomohl Deepl)
Nenáhodně jsou právě citliví lidé vděčnými adresáty doporučení, ať se posilní. Jak autoři dodávají: „V mnoha kulturách společnost vyžaduje, abychom svou citlivost skrývali. Tomuto postoji říkáme mýtus tvrdosti. Mýtus tvrdosti nám říká: Citlivost je vada. Přežijí jen silní. Být emocionální je známkou slabosti. Empatie vede ke zneužívání. Čím více vydržíte, tím lépe. Je ostudné odpočívat nebo žádat o pomoc. V důsledku toho mnoho citlivých lidí svou citlivost bagatelizuje nebo popírá.“
Opět věříme tomu, že je správné být silný. Nezohledňujeme to, že právě pestrost nám umožňuje být silní společně. Právě to nám nabízí společenství. Když mluvím o komedii, druzí se zpravidla domnívají, že poukazuji na něco směšného. Já však mnohem víc myslím na Northropa Frye, který říká, že „komedie člověka začleňuje do společenství, na rozdíl od tragédie, která ho ze společenství vyčleňuje.“
Jaký je kořen slova komedie?
Kořen slova „komedie“ pochází z řeckého slova „komoidia“, které je složené ze slov „komos“ (což znamená oslava nebo průvod) a „oidē“ (což znamená píseň nebo zpěv). Doslovně tedy „komoidia“ znamená „zpěv oslavy“ nebo „zpěv průvodu“. V antickém Řecku se jednalo o druh divadla, který se zaměřoval na komické prvky a vyznačoval se vtipnými dialogy a situacemi.
Jaký je kořen slova komunita?
Slovo „komunita“ pochází z latinského slova „communitas“, což znamená „společenství“ nebo „sdílení“. Toto slovo je odvozeno z latinského slova „communis“, což znamená „společný“ nebo „sdílený“. V podstatě se jedná o skupinu lidí, kteří jsou spojeni společnými zájmy, hodnotami, kulturou, tradicemi nebo jinými aspekty svého života. Komunita může být definována geograficky, sociálně nebo kulturně a může mít různé formy, jako jsou například vesnice, město, etnická skupina, pracovní kolektiv, náboženská obec nebo jiné společenství lidí.
Co má společného komunita a komedie?
I když slova „komunita“ a „komedie“ mají různé kořeny a významy, oba termíny se vztahují k sociálním vztahům mezi lidmi. Komunita se týká skupiny lidí, kteří jsou spojeni společnými zájmy, kulturou, hodnotami atd. a tvoří určitý celek. Podobně komedie se týká vztahů mezi lidmi, konkrétně vztahů mezi postavami v humoristických situacích.
V obou případech jde o interakce mezi lidmi a o to, jak tyto interakce ovlivňují dynamiku skupiny. V komedii jsou tyto interakce záměrně vyvolávány za účelem vytvoření humoru, zatímco v komunitě jsou interakce nevědomky vytvářeny prostřednictvím společných aktivit a sociálních vazeb.
můj rozhovor s ChatGPT
Smích i pláč nám přinášejí uvolnění. Náš hlas i tělo se díky nim třesou. Setřásáme ze sebe něco silného, něco, co by při uvíznutí v těle mohlo být na jednoho moc. Ve skupinách se držíme. Dovolíme si být slabí, protože víme, že právě může být silný někdo jiný. Víme, že nás podrží.
Olga Tokarczuková píše: „Dnes podle všeho spočívá problém v tom, že ještě nemáme hotová vyprávění nejen pro budoucnost, ale ani pro konkrétní ‚teď‘, pro ultrarychlé proměny dnešního světa. Chybí nám jazyk, úhel pohledu, metafory, mýty a nové pohádky. Zato jsme svědky toho, jak se tato nekompatibilní, zrezivělá a anachronická stará vyprávění snažíme začlenit do vizí budoucnosti, protože se pravděpodobně domníváme, že lepší je staré něco než nové nic, nebo se takto snažíme vyrovnat s omezeností vlastních obzorů. Stručně řečeno, chybí nám nové způsoby vyprávění o světě.“
Zamotala mi hlavu, když psala, že nám schází vypravěč. Že se svět stává kakofonií já vyprávění, která se vzájemně ruší. Těžce v nich hledáme, čeho se chytit. Kdo však může vyprávět? Kdo má být oním novým vypravěčem? Věřím, že jím budou komunity.
„Na těchto stránkách nenajdete žádné příběhy o velkých vůdcích nebo bojovnících. The Connected Community je o místech a o společném úsilí lidí, kteří jim dodávají život a jsou jimi oživováni. Je o sousedech, kteří přebírají odpovědnost za své místní komunity, aby se jim a jejich blízkým žilo důstojně a aby i budoucí generace mohly očekávat totéž.“
Cormac Russell, John McKnight: The Connected Community
Zatím ještě žijeme v době, kdy o komunitách chceme vyprávět. Volíme tak jejich zástupce, mluvčího, který nám má přinést jejich příběh. Pojmenovat ho. Upozornit nás na to, co je podstatné. Začínám si všímat toho, že komunita nevypráví slovy. Pro mě je rozhodující to, jak se v ní cítím. Jak mi je poté, co se v ní zastavím. Dosednu.
PS: Tenhle text symbolicky vznikal na pozadí desetiletého výročí od chvíle, kdy jsem málem umřela. Tehdy jsem si ještě neuměla říkat o pomoc a zkusila jsem to urvat. Na památku mám kousek nad čelem plešku. Je cenným připomenutím toho, že už nemusím. Že tu jsem právě díky podpoře blízkých. Bez nich bych tu už nebyla.
Nad čím si dásním
aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní
🍋 Ta chuť! To je nejčastější reakce po ochutnání ovoce z Výdejny chutí. Potvrzuju, že na podobnou chuť jen tak nenarazíte. Mezi výkřiky „tak chutná ovoce“ jsem si dlouho lámala hlavu, jak naložím s odebraným množstvím. Naštěstí jsem si poslechla rozhovor se zakladatelkou Vraťkou a už teď vím, že každý výdej je skvělou záminkou podělit se s blízkými. A tomu fandím!
🚂 Strávila jsem dva dny na Moravskoslezsku. Měla jsem tu čest posedět v srdci základní školy Labyrint v Háji ve Slezsku, podívat se, jak vypadají dva hektary a kde se rodí kytky z Kapradí, kromě nádherných broží a lahodných čajů jsem si dovezla radost na duši. Díky za objevení ostravského Pantu, za kafe s Martinem a Jarkou i za večerní exkurzi do Orlové a její nově otevřené kavárny, kterou proudil život.
📚 Knižní tip tentokrát přidám na Bolestnou laskavost. „Urgentní sháňka po balzamovačích v Aberfanu. Přivezte vybavení i rakve.“ Tak víceméně začíná příběh Williama Laveryho. Je o životních otřesech a o tom, jak se s nimi vypořádáváme. Slovy nakladatele: Najde mladý muž po bolestném setkání se smrtí sílu vrátit se k životu?
🎶 Music & Lyrics… dovolím si vrátit se ke svému poslednímu psaní a doporučit skladbu How. Pro všechny, kdo hledají cestu k odpuštění, ať už sobě či druhým.
„And I have reckoned with what you've taken from me / And I killed that liar in my head /
I buried him beneath the maple tree / There's no joy in dancin' with the dead / But I'll forgive you now / Release you from all of the blame I know how / And I'll forgive you know / As if sayin' the words will help me know how“
Tipy na příběhy
aneb jaká krátká psaní jsem potřebovala číst
⚽ Skupinové sporty jsou na mě zpravidla příliš hlučné a moc mě do sebe emočně vtahují. Sleduji je tak zpovzdálí a nechávám si o nich vyprávět. Jejich kouzlo jsem začala objevovat díky knize How to be Sad. Věděli jste třeba, že na fotbale je pro muže úplně v pořádku plakat? Kolik takových míst jim dopřáváme? A tak se raduju, když čtu: „Všechny moje věci jsou cítit po šampaňském, pivu a trávníku. Směju se a brečím najednou. Tohle město a tenhle sport jsou jedny z nejromantičtějších věcí na světě.“
🔒 Uspět a neztratit přitom sebe. Otázka, která je zásadní pro byznys i pro resilienci. Těší mě číst si příběhy, které dokládají, že to jde. Vyvažují řadu příběhů o tom, jak se firma ve snaze posunout zbavila své esence a postupně vymizela. Tenhle článek o Pickey mi připomíná, proč mé 🌾Stéblo i placený obsah vzniká právě tam. Jsou zkrátka na dobré adrese.
🌲 Tenhle příběh mě naopak netěší, o to důležitější však je. Nebudu ztrácet energii dohady a spekulováním, zda Alena Mornštajnová četla, či nečetla. Je mi to víceméně jedno. Co mi však jedno není, je to, jakým způsobem píše o lidech, kteří si prožili traumatický zážitek. Za to zkrátka odpovídá. Psát o těžkých tématech nemá být fetiš, má to být příležitost ukázat na ně, aby se dále neděly, má to být příležitost nabídnout soucit a naději. Tak to dělá třeba Bruce Perry, který píše o reálných traumatech svých klientů. Pokud tento rozměr schází, je za mě zkrátka lepší nepsat. Občas mám i já silný názor.
😔 Často o sobě říkám, že jsem dost marná psycholožka, zůstává ve mně řádný kus sociální angažovanosti z oblasti sociální práce. Pokud mi určitá skupina klientů vypráví dokola podobné příběhy, věřím, že to méně vypovídá o nich a více o společenském problému, který je třeba nasvítit a řešit. Rozhovor se sociálním pracovníkem roku se nečetl snadno. Trefně však nastavuje zrcadlo společnosti. Díky.
Kde zacinkat
aneb kde utrácet smyslu-plně
🏫 Připravovat na život je klíčová úloha školy. Pokud v tom státní školy selhávají, je důležité nabízet alternativu. Má milovaná hybatelka Lu Váchová o to usiluje v krásné Telči. Je přesně v té fázi, kdy má tolik klacků pod nohama, že je občas náročné vidět horizont. Přesně v tuhle chvíli je klíčové dostat podporu. Nabídneme ji?
🎤 Kateřina Eva Lanči je živel. Vím to od chvíle, kdy jsme se snad sedm let zpátky střetly v jednom mastermindu. Je to zároveň neskutečně laskavá žena. To vím taky. Když jsem potřebovala v životě zastavit a znovu se nadechnout, poskytla mi útočiště ve své Stodole Drozdov. Teď vydává vlastní desku, Ptačí songy. Podpoříme ji?
🌿 Nad Kapradím jsem si zadásnila už u moravskoslezské zastávky. Teď nabídnu možnost pořídit si výtečný čaj, med, nebo brož. Když je zasypeme objednávkami, třeba je to popostrčí a pořídí si e-shop. Proč to udělat? Třeba proto, že mají dokonalé copy i bez copywritera. A vy si ho chcete přečíst…
Ivana mluví
aneb zkouším vdechnout život starším psaním
K podcastům si stále hledám vztah, jsou na mě příliš vysílající, málo přijímající. Spadla mi brada, když si mě řada z vás nejen poslechla, ale dokonce mi i napsala. Ach, jste boží ❤️
🎤 #1 Proč nepoužívám pojem odolnost – Co to ta resilience vůbec je? Kde se vzala? A jak s ní můžeme naložit?
🎤 #2 Kouzlo soucitu – Jsou chvíle, kdy nás život srazí na kolena. Máme dojem, že jsme se ocitli na místě, ze kterého není návratu. Že už nikdy nic nebude jako dřív. Chvíle, které volají po soucitu.
Co dělám
aneb kde a nad čím se můžeme potkat
✍️ píšu – na Pickey.cz najdete druhé 🌾 Stéblo, obsahový newsletter o resilienci, vychází každé první pondělí v měsíci, právě dnes tak vyjde i třetí. Navazují na něj praktické 📚 Inspirace do schránky.
🤝 učím – provázím pátým týdnem jarního kurzu 💧Pramen. Než na podzim budu fandit dalším účastníkům, můžete prozkoumat 💦 Studánku. Učí ladit se na jednotlivé vnitřní hlasy. Začnete, kdy chcete, společně zážitek shrneme na závěrečné konzultaci.
🎯 koučuju – s radostí podporuji při tvoření (se) – naslouchám, ptám se, fandím, na vyžádání i rozumuju, vyživuji odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět.
💪 dělám dobro ve Spořce – vyprávíme o tom textem i mluvou.
☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku. Taky si občas sednu do žižkovské Pracovny, kde tvořím podcasty. Můžeme si napsat a dát si spolu filtr.
Líbí se vám moje psaní?
aneb co teď
Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.
☕ nebo mě virtuálně pozvěte na další filtr ☕ ~ líp se s ním píše