Vydám konečně vlastní desku?
Otázka, na kterou odpovídám stejně často, jako si ji kladu. Uspokojivou odpověď stále hledám. A možná ji ani nemám.
Žijeme v kultuře, která akcentuje úspěch jedince. Vypráví nám příběhy těch, kteří uspěli. Většinou mlčí o příbězích těch, kteří selhali. Úspěch je často popisován jako odměna za úsilí a vypětí jednotlivce.
Nežijeme dál ve světě cyklického času, kdy byl náš život součástí celku a neměl příliš velký význam sám o sobě. Věděli jsme, co se od našeho života očekává, co je naší úlohou. Někdo před námi oral pole, pak přišel náš čas orat, po nás někdo další navázal.
Dnes toužíme vyniknout, zanechat otisk. A možná už ani netoužíme. Cítíme tlak, že to tak má být. Že se to od nás očekává. Že to je důležité. Pravidelně si leštíme sítě, které se stávají deníčkem našich úspěchů. Vyprávěním o tom, co se nám daří, že máme svou hodnotu.
Učím se tenhle tlak rozpouštět. Vnímat vlastní hodnotu i ve chvílích, kdy ležím na gauči a mazlím kočku, nebo si čtu. Věřím, že hodnota každého z nás se pojí s tím, kdo jsme. Mylně jsme si ji zvykli spojovat s tím, co děláme.
A já ještě pořád nevydala tu pomyslnou desku. Nejspíš. Možná už nějakou dobu vydávám singly. Ivana píše. Zapisuju si myšlenky, nápady, to, co nechci zapomenout, co se mnou rezonuje, co je pro mě důležité.
Vydej vlastní album!
Jsou věci, které během života slýchám pravidelně. Třeba „vyber si jednu věc a dělej jen ji“. Nebo „když už, prosím tě, děláš těch věcí víc, tak aspoň vyprávěj jen o jedné, kdo ti má sakra rozumět?!“ A pak taky „kdy už konečně uděláš něco jen za sebe, pod svým jménem?!“
Jsou příběhy vlastních alb, které se mnou rezonují. Jeden teď převyprávím. Jako v každém vyprávění, vyniknou ty akcenty, které jsou důležité pro mě. Stává se tak mým pohledem víc než odrazem reality. Je to příběh tohohle alba.
Pořád platí, že mě na ulici pravidelně přistihnete, jak si zpívám písně Mumford&Sons. Chápu, že jsou kruhy, ve kterých je to stejně trapné jako číst literaturu s dobrým koncem. V pořádku. Stále dělám oboje.
Mumfordi pro své písně používají táborákový test. Chtějí, aby jejich písně šly zazpívat jen s kytarou u ohně. Právě tam jsem se ostatně naučila hudbu milovat. Okouzlilo mě táborákové vypravěčství, procítěné verše. A možnost zpívat ve tmě (nebo v davu) falešně.
A teď ten slíbený příběh: Zpěvák Marcus Mumford vzpomíná, že už před pandemií mu blízcí říkali, že by se měl na chvíli zastavit. Podívat se na to, že řada věcí, které dělá, mu nedělají dobře.
Pandemie takovým zastavením byla. Dva roky bez koncertů. Bez nadšení sdíleného s publikem. Bez plného diáře. Příležitost důkladně prozkoumat své strašáky ve skříni. Objevil je a rozhodl se s nimi vypořádat hudbou. Svým jazykem tvorby.
„Myslím si, že když jsou tajemství skrytá, temná a zahanbující, mohou být zhoubná a škodlivá. Když o nich lidé mohou mluvit, je to skvělé.“
Marcus Mumford
Mohla bych z podobné věty udělat své životní motto. Učit (se) vyprávět příběhy, které jsou součástí našeho života, patří do něj, a přitom není snadné o nich mluvit. Když to neděláme, metastázují. Když se je učíme vyprávět bez emocí, zabíjíme kus sebe. Když najdeme způsob, jak je sdílet, sbližují nás.
Marcus se o nich rozhodl vyprávět poctivě. Vytvořil si prostor. Vyvážil tvorbu surfováním. Chodil na terapii. Procházel si jednotlivé verše s odborníkem na trauma, aby nebyly příliš zraňující. A především se obklopil podpůrnými lidmi.
„Bude známá jako sólová deska, protože jsem členem kapely. Ale na tomhle kousku jsem spolupracoval jako nikdy dřív v životě.“
Marcus Mumford
To, že nakonec vydá desku sám, nejspíš vůbec nečekal. Je přece součástí kapely. Když zbylým členům své písně přehrál, řekli mu, ať ji vydá sám za sebe. Je to jeho výpověď. Podpoří ho, klidně s ním pojedou na turné. Ale tohle je jeho hlas, tohle má vydat pod svým jménem.
Tuhle část příběhu mám asi nejradši. Aneb když někdo překlopí do života vlastní verše ze skladby Timshel. „But you are not alone in this / And you are not alone in this / As brothers, we will stand and we'll hold your hand / Hold your hand“.
Tohle je za mě výborný moment, kdy vydat vlastní desku. I metaforicky. Mít kolem sebe dost lidí, kteří nás podpoří, a dost dobrý důvod, proč to udělat. Vnitřní pnutí, které nemá smysl dát tlumit. Které stačí uvolnit, vytvořit mu prostor.
„Písně se stávají přáteli. Po nějaké době se o ně můžete opřít. Žijí vlastním životem, což mě těší.“
Marcus Mumford
Nejisté kroky
To, co se mi často vrací, jako schovávání se do větších celků, odráží mnohem víc mou tendenci patřit do celku, který toho umí víc a dosáhne dál. Je to můj přirozený způsob fungování.
Žiju rozhovory, žiju v rozhovorech. Přemýšlím, rozvíjím a učím se díky nim. Něco jednostranně přednášet či vyprávět je pro mě stále druh utrpení. Mnohem radši sleduju to, co už je, a objevuju to, co může být.
Čím jsem starší, tím víc mě baví zůstávat za oponou. Podpořit druhé, aby vynikli, aby se jim dařilo, aby dosáhli toho, o čem sní, a neztratili přitom sebe. A taky tvořit. Ze sebe i pro sebe. Nespoutávat tvorbu tím, jaká má a co musí být.
Měla jsem pnutí napsat knihu, a pak jsem si uvědomila, že jsem ještě neobjevila styl, jakým ji vyprávět. Že je stále ještě na cestě. Vím tak o albu, které mohlo vzniknout a nevzniklo. A je to tak v pořádku.
Místo toho se učím tvořit dialogicky. A tak vzniká i Pramen. Autorský kurz resilience, umění ohnout se, ale nezlomit. Učím v něm, co jsem objevila během 10 let akademických a 13 let praktických. Staví na zážitcích a prožitcích. O resilienci se dá totiž donekonečna psát i číst, nebo se ji dá učit žít. Mě mnohem víc zajímá to druhé.
Dlouho jsem hledala název kurzu. Sama jsem se daleko neposunula. Příležitostí k rozhovoru jsem si tentokrát bohužel vytvořila pomálu. Nakonec jsem si ho přeci jen ujasnila v dialogu. S umělou inteligencí. Bylo to mé poprvé a bavilo mě to. Třeba to pobaví i vás.
A co bych byla za dívku poetickou, kdyby stejně nad názory ChatGPT nevyhrála báseň.
Pramen
Studánka vyschla. Tam, kde chodili jsme pít
za horkých letních dnů,
teď ani krůpěj neuroní zem,
tajemná, vlhká.
Nadarmo stojí otlučený hrnek na kameni.
Jak dlouho potrvá,
jak dlouho trvat bude,
než na kraj suchý spadne hustý déšť?
Kdyby tak pršelo celou noc a celý den,
a potom ještě jednu noc,
pramínek, třebas prstu tenčí,
jistě by vytryskl.
Prý není vyschlých pramenů.
Věneček zeleně to rozpukané místo věnčí,
kam marně ptát se chodí
i laň, i člověk.
Vždyť v nitru země,
jako v každém z nás,
hladina stoupá,
hladina čisté spodní vody.Jan Skácel, Kolik příležitostí má růže
Sen o společenství
A tak se přiznám. Nejspíš nakonec víc než o vlastním albu sním o té kapele. Pro resilienci komunit už ji naštěstí mám. Možná přišel čas tvořit tu, která bude oporou těm, kdo chvíle životních otřesů a zlomů proměňují v příležitost najít a rozeznít svůj hlas.
Věřím tomu, že to nejodvážnější, co můžeme v životě dělat, je tvořit. Proměnit utrpení v radost a blízkost. A nesmírně fandím každému, kdo se k tomu odhodlá.
A kdo ví, třeba máte podobný sen. A já jednou budu vyprávět příběh o tom, jak má kapela vznikla díky mému psání. Při troše štěstí to bude podobně humorný příběh jako Mňága – Happy End. A třeba se obejdeme i bez těch kostýmů ovoce.
Nad čím si dásním
aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní
🪶 Fandím Indiánkám. Tvoří kmen, ve kterém se otevřeně a s láskou mluví o PCOS, endometrióze i neplodnosti. Problémy s početím řeší v Česku každý pátý pár. Proč se do projektu pustily a co chystají, si můžete přečíst třeba na CzechCrunchi. Tričko s nápisem Naděje, kterým je podpoříte, si můžete koupit na CityZen.
🎮 Pokud vaše dětí mluví gejmštinou, něco enšantujou a získávají za to ečívmenty, nebo pokud milujete jazyk v různých podobách, doporučuju Slovník kybermládeže. Připravil ho Pavel Matějíček, dává ho k dispozici zdarma a vy ho můžete za jeho úsilí ocenit.
🚂 Před necelými dvěma lety se Moravskou Novou Vsí prohnalo tornádo, před necelými dvěma týdny jsme tu uspořádali sousedské setkání s cílem propojovat místní, zapojovat je do diskuze a upevňovat tak vzájemné vztahy. Pozvaní hybatelé sdíleli své příběhy, které mohou být cennou inspirací, jak a proč řešit, co nás pálí.
📚 Pozor na to, co si přejete. Aneb doporučuji knihu Jiřího Klečky Papírové domky, mám slabost pro jeho poetiku. Pozvání od nakladatele zní: „Anna se přestěhuje s manželem Petrem a synem Vašíkem do Ostravy za Petrovým divadelním angažmá. Mají za to, že se konečně blýská na dobré časy. Oba si zažili své, milují se již od dětství, které prožili v dětském domově. Jenže Petr chce víc…“
🎶 Music & Lyrics… Kdybych byla muž a mohla si vybrat barvu hlasu, chtěla bych znít jako Matt Berninger z The National. Přihoďte pár hořkosladkých veršů a jsem vaše… Weird Goodbyes. „It finally hits me, a mile's drive / The sky is leaking, my windshield's crying / I'm feeling sacred, my soul is stripped / Radio's painful, the words are clipped /
The grief, it gets me, the weird goodbyes“
Co dělám
aneb kde a nad čím se můžeme potkat
✍️ píšu – na Pickey.cz najdete 🌾 Stéblo, obsahový newsletter o resilienci, vychází každé první pondělí v měsíci a navazují na něj 📚 Inspirace do schránky.
🤝 učím – do třetího dubna můžete naskočit do 💧Pramene, mého autorského kurzu resilience, kterým aktivně provázím.
🎯 koučuju – s radostí podporuji při tvoření (se) – naslouchám, ptám se, fandím, na vyžádání i rozumuju, vyživuji odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět.
💪 dělám dobro – ve Spořce střežíme dobrovolnické dny, podporujeme hybatele, pomáháme vytvářet silnější sousedství a nově o tom i vyprávíme.
☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku nebo v žižkovské Pracovně. Můžeme si napsat a dát si kafe spolu.
Líbí se vám moje psaní?
aneb co teď
Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.
☕ nebo mě virtuálně pozvěte na další filtr ☕ ~ líp se s ním píše