Žít smysl
Když jsem začala psát o resilienci dizertaci, záhy mi došlo, že ji musím nějak ukotvit. Zarámovat. Začala jsem skládat jednotlivé pilíře.
Objevit první dva bylo poměrně snadné. Emoce a mysl jsou v literatuře nejvíc popsané a zarámované. Objevíte nejvíc intervencí, které se jim věnují.
Výzkumy dlouhověkosti dokládají, že klíčové jsou vztahy. Pandemie nám to připomněla. Připadat si osamělý totiž bolí. Mít se o koho opřít nás posiluje.
Čtvrtý pilíř jsem objevila u Karen Reivich. Popisovala ho jako „reaching out“. Bohatství života, ve kterém vidíme smysl, navazujeme hluboká spojení a chceme v něm dál objevovat a zažívat nové. Přesah.
Nejvýstižnější znázornění resilience najdete na následujícím obrázku. Je to to vpravo. Zranění je součástí toho, kým jsme, není však tím jediným, co nám „zůstalo“. Naopak může být obrovským zdrojem síly.
Co znamenají japonské znaky 生き甲斐? Ikigai ~ žít smysl. Právě tam totiž přesouváme pozornost ve chvíli, kdy si rozumíme s emocemi i hlavou, když kolem sebe máme naplňující vztahy.
Chceme světu přispívat a chceme prospívat. Žít své proč, poslání, smysl. Chceme naplňovat to, proč tu na zemi jsme. Chceme najít svůj důlek. Zabydlet se ve svém středu. Objevit svůj pramen.
Každý tomu říká jinak. Každý má svá slova, kterými se vztahuje k přesahu. Čtvrtým pilířem se pro mě stal smysl a cestou k němu ikigai proces. Právě dnes jsme dokončili výcvik, jak jím provázet.
Cítím obrovský vděk, usebrání a naplnění. Srdečné poděkování patří Jitce Zoderové, která pro nás vytvořila a držela úžasný učící proces a prostor. Děla (a děje) se v něm magie.
Pokud si právě připadáte někde mezi, hledáte a nevíte, jsem tu.